obr.797 (21.6.2006) Jižní fronta stříbrského náměstí, jak nám ji zachytil snímek „von Franz Harlass“ někdy před koncem 19.století. Pokud pomineme problematiku středové vodní nádrže, která je zmiňována v jiných souvislostech, doznaly v porovnání se současností. výrazných změn především obě okrajové části. Vlevo zbořením dvojice domů čp.22 a čp.23 a v polovině 50.let (20.stol.) pak generální přestavbou hasičské zbrojnice, která tím současně získala i popisné číslo svého nebohého východního souseda – tedy čp.23. Západní strana historického panoramatu, tedy nároží s Žižkovou ulicí, rovněž změnila svoji tvář. Původní čp.63 (viz níže) bylo v roce 1904 nahrazeno novostavbou, která je v paměti poválečných generací adresována jako „Výbor“, případně mírně oficiálnějším „Národní výbor“. Jak již naznačeno, pravou hranici zde tvoří čp.63 – směrem doleva pak číselná řada plynule klesá až k nároží s ulicí Plzeňskou, tedy k čp.56. Celou scenérii možno porovnat s úchvatným obrázkem z 21 června 2006, jedním z rozsáhlé kolekce leteckých snímků Víti Šoltyse.
obr.798 (7.9.1906) 
Dne 7.září roku 1906 zažilo město Stříbro událost s velkým „U“. Toho dne v dopoledních hodinách slavnostně vpochodovala (a jelikož koňmo, tak tady vjela) na místní náměstí 2/3 dragounská eskadrona pluku prince Evžena Savojského, aby se posléze ubytovala v nově postavených kasárnách při silnici na Planou. Tím se tudíž Stříbro stalo posádkovým městem. Jak probíhalo soužití místního obyvatelstva s c.k. brannou mocí se sporadicky možno dobrat četbou různých vzpomínkových článečků. Lze předpokládat, že, jak tomu všeobecně bývá v posádkových městech zvykem, nutně docházelo k jistému „sbližování“ především dívčí a dámské populace s mládím překypujícími muži ve zbrani, včetně možných důsledků. Ne vždy se však vzájemné vztahy pohyboval jen v rovině „´tu,´tu,´tu – ńu,ńu,ńu“. Byly i chvíle kdy šlo do tuhého - tak říkajíc „na ostří nože“. Jak záhy zjistíme, dokonce i „na ostří šavle“. Vyslechněme ale raději přímou „zprávu z bojiště“. 25.března 1907 se, pod heslem „dneska Němcům ukážeme", porvali stříbrští dragouni (většinou polské národnosti) se stříbrskými občany (hlásícími se většinou k německé národnosti). Místem prvního střetu byl hostinec Roberta Krause. Posléze se ale bitevní vřava přenesla i do přilehlých ulic. Na poli cti a slávy zůstalo ležet 14 zraněných, přičemž horník Andiel a paní Irzinger byli obzvlášť těžce zraněni šavlí. Andiel musel být odvezen do nemocnice v Plzni, zatímco těžce zraněná žena ještě téhož večera svému zranění podlehla. Policie byla proti tlupě zdivočelých vojáků bezmocná. V následujících dnech zažádalo (prý ale marně) větší množství stříbrských občanů u okresního hejtmanství o vystavení zbrojního pasu. (Volný přepis z překladu Pavly Chvátalové publikace „Stadt Mies in alten Ansichten“.) Že se to ti naši předkové ale dovedli rozparádit – nic zlého netuše jdete do hospody „na jedno“ a vrátíte se s hlavou v podpaží. Takže pro příště: „ Když do hospody, tak jedině se šavlí“. A´t z toho taky něco máte…neboť, jak známo: není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! Ještě snad k samotným snímkům. Lokalizace snadno vyplyne z předchozího panoramatu, pravý záběr pak navíc nese popis „Proslov starosty k veliteli eskadrony 7.září 1906 v 10:30 hod.“
V zájmu zachování kontinuity nám, v případě černobílého snímku, tvoří pozadí severní strana náměstí. Důvod však je nasnadě, neboť máme před sebou další položku ze série „Příchod 2/3 dragounské eskadrony pluku prince Evžena Savojského do nové posádky ve Stříbře“. Tasené šavle v rukou jezdců pravděpodobně naznačují, že v danou chvíli nastal vrcholný okamžik celého uvítacího ceremoniálu. Netřeba snad pochybovat o velkolepém dojmu, kterým na místní obyvatelstvo blyštící se čepele zapůsobily. Z předchozího ale již víme, že „šavle hore“ nemusí vždy znamenat jen operetně laděnou efektní podívanou.
Barevným záběrem z 12.8.2009 se vracíme k jižní frontě Masarykova náměstí, a to do míst, kde dříve stávaly domy čp.22 a čp.23 (viz dále). Pravděpodobně některé z oken čp.22 pak posloužilo tehdejšímu dokumentaristovi k zachycení momentu „tasených šavlí“.
Masarykovo náměstí - čp. 22 a 23
obr.800 (okolo 1910) 
Pozorný čtenář si dozajista ztotožní zde černobíle zobrazené dvojdomí s kulisou předešlých záběrů. Ano, jedná se o domy čp.22 a 23 (odleva) a snímek lze snad klást do roku 1910. Máme zde však ale i tvrzení, dnes již zesnulé, občanky našeho města (roč.1911), která se údajně poznala mezi přítomnými komparsisty nejnižší věkové kategorie!? To 5.srpna roku 2008 vyhlížejí tatáž místa poněkud úpravněji. Ačkoli ony dva původní domy přece jenom dávaly náměstí ráz větší uzavřenosti a ukončení jižní fronty. A pokud by prošly jejich fasády nezbytnou ozdravnou kůrou…no prostě… „to by nemělo chybu“.
obr.802 (1953) 
Další dva snímky dokládají smutný stav věcí, který vedl ke vzniku proluky v tomto místě našeho náměstí. A jelikož je k mání i obšírnější popis daných záběrů, uveďme si jeho plné znění. Vynecháváme pouze konkrétní jméno řečeného „odborníka“. „.Stříbro. 1953 náměstí. Barokní dům před zbouráním.čp.22 Neopatrností stavitele XY, který bez ohledu na tento dům, zboural sousední dům, takže tento dům pak musel být rovněž zbourán pro nebezpečí zřícení. To se stalo krátce po tom, když nákladem 500,000 byl dotyčný dům přestavěn vevnitř na komfortní byty a již obydlen. Lidé se museli narychlo z domu vystěhovat.“ Konec citace. Pan stavitel XY tak připravil město o dva, docela malebné, měšťanské domy a… zřejmě… „jelo se dál, močálem černým, kolem bílých skal“.
obr.804 (1.4.1983) 
1.dubna roku 1983 (viz anonymní snímek vlevo) máme ještě zdokumentovánu přítomnost autobusového nádraží ve východní části náměstí. O přestavbě a přístavbě požární zbrojnice již byla několikrát řeč. Z předešlých vyobrazení také plyne, že nově dostavěný východní trakt „hasičárny“ vlastně zaujímá místo bývalého čp.23. Druhý snímek může vzdáleně vyvolávat reminiscence na výše vzpomínaný příchod dragounské eskadrony. Opět zde figurují jezdci na koních – leč tentokrát jsme svědky akce: „Cesta Jana Husa z Tábora do Kostnice“, pořádané v květnu 1995. Fotografem byl tehdy (a i dnes) všudypřítomný pan Jiránek.
Masarykovo náměstí - jižní strana (a)
obr.806 (srpen 1968) 
Srpnové dny roku 1968. Stříbrským náměstím opět cválají koně – tentokrát však již reinkarnovaní do válců naftových motorů pásových obrněnců. Jestliže mužstvo dragounské eskadrony z roku 1906 bylo převážně národnosti polské, pak osazenstvo pancéřových oblud bylo národností ještě východnějších. Na rozdíl od zmiňovaných kavaleristů neprovázel novodobé eskadrony lehounký klapot koňských kopyt a doprovodný příjemný odér koňských těl - přihlížející obyvatelstvo nijak nepřekypovalo nadšením - a dokonce ani pan starosta nedržel uvítací proslov. Prostě nevděk na druhou. Oni do nás „bratrskou pomocí“ a my do nich nevlídnostmi a mysl matoucími hesly. I usoudil báťuška gosudar (a s ním i bojaři v politbyru), že se právě na tomto příkladu ukázala trestuhodná důvěřivost a nepřipravenost tehdejších Čechoslováků jako celku. Oni, naivkové, očekávají úder ze západu a vůbec je nenapadne, že tanky by mohly přijet z východu. To jsme vás dostali, holoubkové. Dokonalá nordická lest. A to ještě prý chtějí ke všemu nějakou de... demo…no jak se to řekne…děmokráciju. Što eto tékoje? Za takového stavu… není zbytí - „dočasnost“ na vás. Leč i zdánlivá „dočasnost na věčné časy – a nikdy jinak“ s opovržením skončila v historické fekální jímce. A to takovým způsobem, že pro dnešní mladou generaci je srpen 68‘ něčím tak vzdáleným a nezajímavým, jako vědecké pojednání o intimním životě trilobitů - se zvláštním přihlédnutím k Novopacku. No řekněte sami – navedl by vás snímek z 1.dubna roku 2009 k přemítání o tom, jakže se to ti trilobiti vlastně rozmnožovali?
obr.808 (po r.1932) 
Levý snímek nás přenáší do doby po roce1932, dle některých detailů lze uvažovat až o konci let třicátých. Pravý záběr je v fotoarchivu místního muzea datován 1. dubnem 1983. Tou dobou bývalo vše na starých známých místech. Nábytek – staromilci ještě dodnes zvaný „Nový byt“…když občan „mazal“ tak přednostně dostal třebas i peřiňák, řeznictví – včetně nezbytné fronty na maso, již nefunkční holičství známé jako „Dufek – Chat“, Dětské oděvy – asi v pohodě, Ovoce + zelenina – bez fronty, protože pomeranče nejsou a nebudou, ob dům pak potraviny – no… základní sortiment byl většinou zajištěn a cenově přijatelný (neexistovala totiž armáda dealerů a dalších parazitujících mezičlánků). A téměř na konci (v budově MěNV) fotograf – nedigitální a odpovídající celkové úrovni doby. V kontextu Husovy ulice pak ještě komunální radiotelevizní opravna – řešící problémy s nedostatkovými elektronkami PCL …já nevím kolik, či PCF…několik.
Ještě v létech šedesátých bývala v zadním traktu čp.60 provozovna knihařství, původně v rukou soukromníka, statečně a dlouhodobě odolávajícího „výhodám“ podnikání pod křídly manažerského a logistického dobrodiní Komunálních služeb města Stříbra. Nutno poznamenat, že nakonec přece jen zvítězil neodvratný osud – v tomto případě KS Stříbro.
obr.810 (1905) 
V případě táto události je černobílé podání zcela na místě. Jsme totiž svědky smutečního průvodu, vyprovázejícího v r.1905 na poslední cestě turnérku Annu Friedl. Zřejmě paní Friedlová byla dosti významnou osobností v rámci místního tělocvičného spolku (Turnverein), potažmo asi i ve městě samém. Ani snímek z 25.března 2008, exponovaný v 7:05:43 hod. taktéž zrovna nehýří zářivými barvami. Zato ale máme zdokumentováno, že i na stříbrské náměstí občas zavítá zima, hodná štětce nezapomenutelného pana Lady.
Masarykovo náměstí - události 4. března 1919
obr.812 (4.3.1919) 
Tentokrát se dalšími třemi černobílými snímky (konfrontační barevné foto pořízeno 6.4.2009) vracíme do prvních měsíců existence Československé republiky, přičemž se nebarevné záběry vztahují k jedné a téže temné události. Nejlépe ale asi bude citovat slova profesionálního historika tak, jak je uvádí na straně 80 - 81 kalendárium „Stříbro do roku 2000“: „4.3.1919 – Krajské vedení německé sociální demokracie svolalo na náměstí lidové shromáždění za právo na sebeurčení sudetských Němců, až dosud německými stranami neprosazované a nyní účelově proklamované. Dnešní Benešovou a Husovou ulicí prošel průvod asi 2000 – 3000 lidí před radnici, kde byl umístěn menší počet českých vojáků a četníků. Shromáždění zpívali písně podle jakéhosi vytištěného textu, a když se asistující četníci a vojáci pokusili texty zabavit, byli údajně napadeni kamením. Došlo ke střetnutí, při čemž vojáci použili zbraní. Byla zastřelena jedna žena, smrtelně zraněn jeden muž, řada účastníků utrpěla lehká zranění. Hned druhý den se dostavila vyšetřovací komise, která vyslechla množství svědků. Na pohřeb usmrcené ženy, který se konal na židovském hřbitově 6.3. (příloha 1), byla do města vyslána vojenská posila 100 mužů. Krveprolití, k němuž došlo v tentýž den z obdobných příčin i v jiných městech, vyvolalo silný rozruch a Němci v odvetu vypudili z města tři nejvíce nenáviděné Čechy. Událost pak byla v dalších letech ve výroční den připomínána jako doklad české zvůle a násilí.“ Černobílé foto na této straně zachycuje zřejmě počáteční fázi zmíněné demonstrace. Poznámka na okraj: Po záboru Sudet byla dřívější Kšická ulice (dnes ulice Soběslavova) přejmenována na ulici 4.března.
obr.814 (březen 1919) 
Myslím, že ke komentáři z předešlé strany netřeba dalších slov. Snad lze jen zauvažovat nad dějinnými paradoxy. V tomto případě: Mladá, pětadvacetiletá židovská žena demonstruje v roce 1919 za sebeurčení Němců (snad bylo požadováno vytvoření tzv. provincie Deutschböhmen a její připojení k libovolnému německy mluvícímu státu). Nebohá žena vlastně tedy demonstruje víceméně proti nové republice a při tom, smutnou souhrou událostí, přijde o život. Zhruba dvacet let nato jsou její souvěrci, aniž se jakkoli provinili, „průmyslově“ vražděni po tisících, přičemž právě republika, proti které byly demonstrace roku 1919 namířeny, poskytuje nezištně a do posledních chvil svojí existence útočiště a záchranu mnohým pronásledovaným, v neposlední řadě právě potomstvu lidu Mojžíšova. Potažmo pak za existence oné republiky nemá nikdo ani potuchy o tom, že se celkem již historická pevnostní architektura poklidného města Terezín má státi kulisou předpeklí osvětimského inferna. Záběry na této straně dokumentují pohřeb jedné z obětí výše zmíněné střelby na stříbrském náměstí. Zastřelená žena, občanským jménem Rosa Heller, zemřela na následky průstřelu krku. Těžce postřeleným mužem byl právě z války se vrátivší Johann Luft, který posléze svému zranění (průstřel plic) rovněž podlehl. (Pohlednici vpravo zapůjčil p. Stark - děkujeme)
Hrob Rosy Heller, zastřelené při demonstraci 4.března 1919. (Foto ze stříbrského židovského hřbitova – 7.4.2009.)
Masarykovo náměstí - čp. 61
Osvědčená dvojice Kamper – Wirth uvádí k čp.61 zde přiložené černobílé vyobrazení s doprovodným textem: „Čís. 61. Z facády zachován jen portál z poč.XVII. století, polokruhový, s rosetami na ostění, krychlovým článkem v náběhu a prázdným štítkem zdobeným klenákem; v cviklech oblouku postavy nohů, vlys oblý se spirálovými rozvilinami v reliefu, profilovaná římsa na volutových konsolách.“To snímek z 27.července roku 2008 jde tedy více do hloubky a pod firmou „RESTAURACE“ nás, navzdory „rosetám na ostění“ či „rozvilinám“, zcela konkrétně a nekompromisně informuje, že: „Šunková pizza 82.-“
V ozdobné stuze zažloutlé pohlednice se skrývá nápis Gasthaus "zum ewigen Licht! - Mies - Deutsches Westböhmen. Ještě někteří z generace poválečných dosídlenců tvrdí, že právě sem chodili, kamsi vlevo od průjezdu, na pivo. Dle starších adresářů byla v tomto domě skutečně provozována živnost hostinská a zároveň i řeznická. Naše pohlednice upřesňuje i název - Restaurace „U věčného světla“. Trochu divný název pro tento typ živnosti, možná ale do jisté míry i zlověstně osudový, neboť přímo v tomto domě byl z jara r.1945, při náhodném postřelování náměstí americkými stíhačkami, zabit zbloudilou kulkou sám majitel restaurace a taktéž i přilehlého řeznictví. (Stopy po střelách jsou dodnes porůznu zjistitelné - třeba na pískovcových částech čp.13, nebo na morovém sloupu.) 27.července 2008 žádný nálet nehrozil a my se můžeme v klidu přesvědčit, že v čp.61 opět přebývá restaurace. Tentokrát se však její provozní část přestěhovala do podzemí, které bylo pro tento účel kompletně přebudováno. Dosud se nám nepodařilo zjistit, zda při stavebních pracích byly ve sklepeních učiněny nějaké nálezy historických předmětů, což se ovšem dá v této lokalitě téměř s jistotou předpokládat (viz rekonstrukce hotelu Alexander). Již vícekrát citovaný ing.Muk např. spekuluje: „Dům zaslouží pietní rekonstrukci, nelze vyloučit, že se pod omítkou zachovala sgrafita a v prvním patře snad renesanční stropy“, na jiném místě pak ing.Muk stroze konstatuje: „ Pozoruhodné jsou sklepy při levé straně domu. Dům má výrazně gotický základ snad již ze 14. století....Je jedním z nejvýznamnějších ve Stříbře.“ V každém případě by chytrým a citlivým využitím výše uvedených citací (a možná i doložených příslušnými exponáty) byla významně posílena atraktivita zmíněného objektu. A to takovým způsobem jakým to žádný pseudorytíř, byť vyzbrojený hrozivou násadou od koštěte, nedokáže.
Masarykovo náměstí - jižní strana (b)
Kolorovaná pohlednice představuje část jižní fronty náměstí pravděpodobně ještě z doby, kdy státní hymnou byla známá „Zachovej nám Hospodine“. Dolní časovou hranicí však máme určenu podobou čp.63 a ta hovoří o datu po roce 1904. Zachycen je i vzhled domu čp.60 (u levého okraje), který v porovnání s dneškem vykazuje absenci druhého poschodí. Nostalgicky, leč stylově, zde působí ozdobný sloup veřejného osvětlení (v roce 1904 převedeného z acetylénu na elektřinu) Sloupy tohoto typu, mnohem lépe a zřetelněji zachycené i na jiných fotografiích, zdobily stříbrské náměstí ještě v padesátých létech gottwaldovských pětiletek a dost možná, že by byly skvělou retroozdobou i dnes.
U obrázku vpravo možno alespoň přibližně vytýčit hranice jeho pořízení, neboť kolorovaná varianta téže pohlednice byla za Stříbra odeslána 8.9.1911, zatímco čp.63 (dříve MěNV) bylo vystavěno v roce 1904.
Při jaké příležitosti mělo stříbrské občanstvo možnost shlédnout ukázku umu mužů cechu svatého Floriána se možno jen dohadovat. Zda se jednalo o již zmíněné oslavy 50. výročí místního hasičského sboru není zcela jisto. Některé indicie dokonce naznačují jiné možnosti. Dle spolehlivě rozeznatelných příslušníků československé armády můžeme s jistotou konstatovat pouze: „první republika“. U snímku z ranních hodin 22.května 2007 pak pro jistotu dodáme „Česká republika“.
Masarykovo náměstí - čp. 63
Tzv. Langhammerův dům (čp.63) na náměstí - nároží dnešní ul. Žižkovy. Zbořen 1903. Portál uložen a v r.1936 použit jako vstupní brána do parku. Ing. Muk hodnotí zpětně původní čp.63 jako „objekt architektonicky velmi pozoruhodný“. Malá poznámka na okraj: V případě tohoto snímku nese sloup pouličního osvětlení zřejmě ještě lampu acetylénovou. Samotná acetylénová „plynárna“ prý měla být v prostoru kdesi za dnešní Besedou. Druhý záběr zachycuje, podle všeho, nejspíš první doby po konci II.světové války. To již bylo přes 50 let čp.63 reprezentováno stavbou „historickoarchitektonicky nepozoruhodnou, množstvím členění v rozporu s historickou zástavbou“ (viz ing.Muk).
V předválečné éře sídlil v čp.63, vedle jiných, i zde inzerovaný obchod.
obr.822 (okolo 1993) 
Nedatovaný snímek z autorské dílny pana Jiránka ukazuje populární „Národní výbor“ v podobě, v jaké jsme jej znali ještě do poloviny 90. let (20.stol), přičemž vše nasvědčuje tomu, že možno jít ještě před rok 1993. Dojemná dvojice lidem oblíbených „Trábošů“ pak podmanivě navozuje atmosféru oněch dob. Foto z 27 června 2004 se ani nijak nesnaží cokoli navozovat – pouze konstatuje.
obr.824 (1946) 
Představme si, že si nás v roce 1946 pozval na kobereček (nebo na přátelský pohovor…jak koho – někoho na koberec, někoho na pokec při cigárku a sklence něčeho dobrého) sám pan (tehdy ještě ne nutně „soudruh“) předseda MNV. Ocitli bychom se tudíž v útulné kanceláři, vybavené pohodlnými koženými křesly, drahým intarzovaným nábytkem, na stěnách umělecké obrazy (to vpravo je pravý Schmutzler – dnes v muzeu), stolní hodiny francozského stylu (dnes v muzeu), masivní lustr (dnes bůhví kde)…snad jen ty dva portréty státníků (dnes občas ještě vzpomínaných) ruší dokonalou iluzi domácí pohody. Následně jenom přejdeme o několik kanceláří dál a do roku 1947… a jsme v zasedací síni tehdejšího MNV. Zařízení o poznání skromnější – až spartánské. Tím zřejmě měla býti stimulována konstruktivnost a rychlost jednání otců radních zasedajících v městském parlamentu. No řekněte sami. Dalo se v takovém prostředí spokojeně usnout, či v klidu prolistovat denní tisk?
Masarykovo náměstí - jižní strana (c)
obr.826 (před 1903) 
Pohlednice firmy Harlass musela zákonitě vzniknout před rokem 1903, zatímco nazelenalý obrázek až po roce 1904. V obou případech vycházíme právě ze stavu, shora zmiňovaného nároží čp.63. Vedle již dříve zdůrazňovaných změn si ještě možno povšimnout sedlového štítu úzkého průčelí čp.58.
obr.828 (před 1904) 
Ještě dříve, nežli opustíme jižní část náměstí, dopřejeme si letmé ohlédnutí zpět. Vlevo se nahnědle šedým tónem dostáváme přibližně do časů před rokem 1904. Možno tak usuzovat z nepřítomnosti vysokých, secesně točených, stožárů veřejného osvětlení, které se objevily teprve se zavedením elektrických lamp. Barevností, byť neslunečného, prvního dubnového dne roku 2009 pak máme možnost provést porovnání změn, které z tohoto úhlu pohledu nastaly za více než sto let.
obr.830 (20/30 léta) 
Ještě jedno ohlédnutí. I zde se zmůžeme jen na výstřel od boku – cca přelom 20. a 30. let (20.stol.). A abychom si takové vágní konstatování nějakým způsobem přece jen oživili, můžeme si povšimnout, že na místě dnešního populárního šenku „Na růžku“ (zde při pravém okraji snímků), obchodoval v oněch letech jakýsi pan Schmacks Anton s konfekcí a zbožím střižním. Dne 1.4.2009 (viz snímek barevný), je sortiment stávajícího provozního zařízení zcela odlišného rázu a předpokládejme, že i natolik inspirující, aby stálí zákazníci (mravokárci označovaní za „štamgasty“) využili k vzájemnému obveselení právě obyčejů, spojených s prvním dubnovým dnem.
