Masarykovo náměstí - střed (události)
obr.986 (4.4.2006) 
obr.985 (1908)
Tato kapitola se bude volně prolínat s předchozím touláním okolo našeho náměstí. Bude si však především všímat událostí, které se tu udály. Přesto však nesmíme opominout dominantu středového prostranství. A tou je nezpochybnitelně morový sloup. Obraťme se tedy k osvědčenému zdroji, jakým je populární „Kamper – Wirth. Tam se praví: “Sousoší P Marie ve středu náměstí postaveno v I. pol. XVIII. století. R. 1710 po velkém moru již se pomýšlelo na zřízení. 1715 přivezen kámen na sochu P. Marie. 1725 postaven sloup, 1740 Lazar Widmann dokončil statui se 17 sochami, vysvěcena až 1762. Z pískovce, asi 14 m vysoké. Kolem stojí nové pilíře s visutými řetězy. Uprostřed na čtyřech stupních čtyřboký spodek, rozšířený na nárožích vystouplými hranoly jako podstavci pro sochy, ve středech stran konkávní, s prázdným výklenkem; oblomený sokl a římsa rámují celý spodek. Na tomto užší podstavec čtvercový, s podobnými hranoly na nárožích; z něhož zdvihá se korinthský sloup s attickou patkou, na hranolovém stylobatu s širokou řimsou; na sloupu socha Madonny se sepjatýma rukama a se svatozáří, vedle ní půlměsíc a had. Dole na nárožích stojí sochy sv. Floriána, Václava, Šebastiána a Rochá, nově vytesané při poslední opravě r. 1868; uprostřed stran spodku slojí sochy sv. Antonína, Prokopa, Jana Nepom. a Františka, na menším spodku sv. Barbory, Voršily, Rosalie a nezníme světice, také obnovené při opravě.“ Tolik pánové Kamper a Wirth. Pozorný čtenář hravě objeví malou nepřesnost, která je ale postupně přebírána i dalšími autory. Soch na sloupu je totiž celkem jen 13 a při nejlepší vůli by se tam další nevměstnaly.
Jinou záležitostí je pak, v poslední době celkem logicky zpochybněné, autorství Lazara Widmanna. (viz publikace „1976- Sochař Lazar Widemann (1697-1769) a jeho dílo v západních Čechách / Viktor Kovařík -- [Plzeň] : Plzeňský kraj, 2006.-- Vyd. 1. „) To je ale kompetence znalců z oboru, takže pro nás z toho plyne pouze otazník s vykřičníkem před i za jménem Widmann (nebo Widemann). Obrázek vlevo zachycuje vrcholovou sochu Panny Marie, vpravo pak máme patrona české země, sv. Václava.
Na jihozápadním nároží na město shlíží Svatý Florián, jehož význam pro klidný život obce je nepopiratelný. Jak již atributy napovídají, máme co do činění s patronem hasičů, neboť zmíněný světec je všeobecně vztahován k profesím, které souvisejí s ohněm - hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů, případně je mu i připisována ochrana před požáry.
Jako vznešený stařec s mitrou nás oslovuje Svatý Prokop, světec veskrze český, zakladatel a první opat sázavského kláštera. Roku 1204 byl Prokop prohlášen za svatého papežem Inocencem III.Byl to první Čech, který byl kanonizován papežem. Rovněž Svatý Prokop je považován za jednoho z českých
Obrázek vlevo pravděpodobně vznikl v průběhu (prý velkolepých) oslav stého výročí vzniku stříbrského pěveckého spolku. O této korporaci je více pohovořeno v kapitole „Náměstí západ“ v souvislosti se sgrafitovou výzdobou radnice. Druhý snímek postrádá jakýkoli popis, či dataci. Můžeme tady jen odhadnout dobu jeho pořízení, a to na přelom první a druhé dekády 20. století.
Originál levého obrázku je sice nepopsán, leč publikace „Mies in alten Ansichten“ k témuž záběru doplňuje alespoň: „Průvod Božího těla ve Stříbře. Fotografie ukazuje 2. oltář před Streeruwitzovým domem (bývalá budova pošty). Snímek pochází z doby před 1. světovou válkou“. Zato rubová strana snímku vpravo hovoří jasně: „Císařské oslavy 18.8.1912“. Co se skrývalo pod pojmem „Císařské oslavy“ jsem se prozatím nedopátral.
obr.995 (18.8.1912) 
obr.996 (18.8.1912)
Opět císařské oslavy 1912, ale trošku z jiného úhlu. A konečně pravděpodobně středobod celých oslav, na snímku popsaný jako „stan pro polní mši“. Z toho nejspíš plyne, že onen „stan“ byl asi hlavní oltář – a když polní mše, tak také i oltář bude nejspíš polní.
Komentář tyto dva snímky klade do souvislosti s odchodem 2/13 dragounské eskadrony 14.8.1914 . Tutéž událost obšírněji popisujeme v kapitole, zabývající se severní stranou našeho náměstí. Tam se ale mluví o odpoledních hodinách deštivého dne, přičemž nechybí pro dragouna tak důležitá rekvizita, jakou býval kůň. Zde prezentované snímky postrádají jak koně, tak i deštivo. Takže si prozatím dáme do závorky otazník (?).
obr.999 (1922) 
obr.1000 (1922)
Znovu uniformované sbory, tentokrát však veskrze mírotvorné – až humanitární. Píše se rok 1922 a stříbrské hasičstvo oslavuje 50. výročí založení dobrovolného hasičského sboru ve Stříbře. A zřejmě bylo co oslavovat, neboť činnost tohoto spolku byla velice úspěšná a zároveň i pestrá. Po počátečních potížích a vnitřních sporech se z původního spolku „Tělocvičných hasičů“ stal plnohodnotný útvar hodný svého poslání. Do vypuknutí 1.světové války zasáhla stříbrská jednotka při 52 požárech ve městě samém a navíc pak ve 85 případech mimo město. V r.1890 měl místní hasičský sbor ve dvou oddílech 89 členů, vlastní kapelu (18 hudebníků – členů sboru) a od r. 1893 dokonce i sanitní oddíl. Těžkou ránu však znamenala 1. světová válka, kdy mnoho hasičů padlo, dostalo se do zajetí, nebo bylo frontovou službou poznamenáno na zdraví. Po roce 1918 tedy stříbrští hasiči začínali téměř od nuly. Přesto si již v roce 1933 mohli pořídit novou motorovou stříkačku a zároveň i dvoutunový vůz „Praga“ pro přepravu mužstva s přívěsnou stříkačkou. Poměrně záhy však následovala další katastrofa. Po záboru Sudet „Staré hasičské ctnosti musely ustoupit přísné vojenské kázni. Všechny fondy byly zabaveny a deponovány u úřadu zemské rady.“ (doslovný citát z „Stadt Mies in alten Ansichten“). Poválečné dějiny stříbrského hasičského sboru jsou již jinou kapitolou, ke které by snad nejzasvěceněji mohli promluvit sami jeho současní členové.
Pozn.: Snímky ke zmiňovanému 50. výročí jsou rovněž prezentovány v souvislosti se severní stranou náměstí.
obr.1001 (23. 5. 1924) 
Jak vidno, stříbrské náměstí bylo oblíbeným místem mužů v uniformách. K levému snímku (ač nepopsanému) se s velkou pravděpodobností vztahuje následující odstaveček z nedocenitelné publikace „Stříbro do roku 2000“. Cituji: „23. 5. 1924 - Stříbro navštívil ministr obrany Udržal, náčelník generálního štábu Mittelhauser a generální inspektor J. S. Machar. Od 12 hodin se na náměstí konala přehlídka vojenských útvarů.“. Porovnáním s různými prameny se snad bezpečně podařilo identifikovat pouze osobu samotného pana ministra Františka Udržala - na našem snímku onen pán s mohutným knírem (*3. I. 1866, +25. IV 1938. Ministr národní obrany IX. 1921 - XII. 1925, II. 1929 – jmenován ministerským předsedou, X. 1932 – ze zdravotních důvodů podal demisi a opustil „velkou“ politiku.) Poněkud až strojeně působící civilní snímek napravo popsal neznámý glosátor slovy: „800 let města Stříbra. Osobnosti veřejného a církevního života a čestní hosté při slavnostních projevech před radnicí (neděle 12.7.1931)“. Rovněž uvedené oslavy 800 let města Stříbra jsme již zmiňovali v předchozích kapitolách.
obr.1003 (12.7.1931) 
Máme stále neděli, 12 července 1931 a snímkem vlevo sledujeme slavnostní projev tehdejšího starosty Antona Schmidta před radnicí. Druhý záběr zachycuje nejspíš jakousi inscenovanou historickou ceremonii. Údajně tak měly být sehrány scénky, vážící se nějakým způsobem k dějinám města Stříbra.
obr.1005 (1931) 
Ještě jednou se podíváme jak občanstvo místní i přespolní zažívalo již zmiňovaných „800 let“. Při té příležitosti si možno povšimnout, že tzv. Velká kašna je přeměněna v jakési pódium, což by i odpovídalo dalšímu běhu událostí, kdy v listopadu téhož roku (1931) mělo dojít k likvidaci této nádrže. A skutečně pak fotografie z pozdějších let (viz třebas hned následující snímek vpravo) potvrzuj její neexistenci. Další z anonymních snímků se, díky znalostem a téměř detektivním schopnostem našeho spolupracovníka p. Bednára, podařilo s jistotu dávkou pravděpodobnosti identifikovat a datovat jako: „29.6.1935 (viz zápis událostí z tohoto dne v publikaci Stříbro 2000, str 104). Mělo by se tak podle všeho jednat o přehlídku dělostřeleckého pluku č. 2 při příležitosti předání stuh k praporu tohoto útvaru“.
obr.1007 (1962) 
obr.1008 (1962)
Následujícími snímky se již ocitáme v létech poválečných. I když právě úvodní část může připomínat spíše důsledky nějakého bombardování. Nic takového se však v roce 1962 neudálo. Událo se jen to, že tři „udatní“ mladí mužové po opuštění restauračního zařízení zatoužili demonstrovat svoji fyzickou kondici k čemuž jim měly posloužit právě některé kamenné postavy na morovém sloupu. Výsledek jejich kulturně-politického řádění ukazují zde přiložené snímky. Nutno podotknout, že tehdejší orgány činné v trestním řízení konaly rychle, po právu a nekompromisně.
obr.1009 (1962) 
Vlevo máme ještě smutnou připomínku roku 1962, zatímco snímek vpravo (z roku 1963) již dává jistou naději. Morový sloup tehdy obepnulo lešení a žebříky a páni restaurátoři pilně zachraňovali, co se zachránit dalo.
obr.1011 (1963) 
I tato dvojice snímků pochází z roku 1963. Vlevo máme zřejmě zachycenu počáteční fázi restaurátorských prací na poničeném morovém sloupu, vpravo pak sledujeme nelehkou práci asfaltérů při pokládání nového povrchu středové části náměstí – shodou okolností právě při západní straně zmiňovaného Mariánského monumentu. Na rozdíl od sochařů – restaurátorů mohou si být asfaltéři jisti, že jejich dílo žádný bezduchý vandal nezničí…i když…nikdy neříkej nikdy. Albert Einstein prý kdysi prohlásil: „Znám pouze dva případy nekonečna.. Vesmír a lidskou blbost. I když u vesmíru si tím nejsem tak docela jist“.
obr.1013 (1968) 
Pamětníkům v těchto dvou případech netřeba dalších komentářů. Nepamětníkům jsou většinou události roku 1968 vzdáleny asi stejně jako bitva na Moravském poli nebo Jan Ámos Komenský. Kdo chce, ten si patřičné informace najde, ostatní nechť si dál žijí v „sladké“ nevědomosti.
obr.1015 (1.5.1979) 
V obou případech jsme svědky oslav o prvního máje roku 1979. Vlevo sledujeme průjezd alegorických vozů, vpravo armáda předvádí úroveň secvičenosti pro nadcházející celostátní spartakiádu. Pro nepamětníky – spartakiáda byla obdobou dnešních (a prvorepublikových) sokolských sletů. Jelikož však byla silně politicky a propagandisticky saturována, dostávalo se jí ze strany státních a politických orgánů všemožné podpory, o které si dnešní Sokolové mohou jen nechat zdát. (oba snímky p.Jiránek)
obr.1017 (1.5.1989) 
A z dílny p. Jiránka První máj ještě jednou, tentokrát z roku 1989. Jistě žádný z manifestujících netušil, že na Silvestra téhož roku budou již hesla a transparenty z jarních měsíců jaksi pasé. Stejně jako vrchnost, shlížející blahosklonně z tribuny na dav v průvodu sunoucím se mechanicky, povinně a tudíž bez zájmu kdesi tam dole. Prostě podle hesla „Vy budete dělat jako, že nám vládnete a my budeme dělat jako, že vás posloucháme“. Ačkoli pro osvěžení paměti různým „revolucionářům“ a „partyzánům devátého května“ nutno dodat, že svátek 1. května – Svátek práce, nevymysleli ani Pavka Korčagin a „tovarišči“ v SSSR, ani soudruh Gottwald. Pravý opak je pravdou. Dokonce prý nejmasovější oslavy tohoto dne organizovala pro své zaměstnance v dobách první republiky firma Baťa. I naše město má v tomto směru jistou tradici. Na příklad již v roce 1919 proběhly ve Stříbře, pod taktovkou německé sociální demokracie, mohutné prvomájové oslavy (bohužel však údajně se silným nacionálním a protičeskoslovenským podtextem). K 1.5.1924 uvádí kalendárium (Bystrický, Rubášová): „Sociální demokraté, němečtí nacionální socialisté a armáda uspořádali prvomájové oslavy, které proběhly za deště“. Z téhož zdroje: „1.5.1931 Prvomájové oslavy pořádali společně němečtí a čeští sociální demokraté se čtyřmi hudbami a šesti prapory. Velmi silná byla účast přespolních, zvláště z Nýřan.“ Zmiňované oslavy se zřejmě konaly každoročně. Zajímavé je pozorovat, jak s postupujícím vývojem událostí v sousedním Německu nastávala silná polarizace, kdy se německá sociální demokracie začala stále více stavět na pozice obrany republiky, zatím co nacionalisticky zaměřené německé strany zvolily cestu zcela opačnou. Proto i záležitosti kolem prvního květnového dne začínaly být víc a víc separátní záležitostí jednotlivých politických uskupení, takže i samotné oslavy probíhaly odděleně a na různých místech.
obr.1019 (16.6.1994) 
Vraťme se však k záležitostem všedního dne. Muzejní fotoarchiv poskytl záběr, jehož popis říká: „Kašna 16.6.1994 (Zbyněk) - zedníci pánové Bicenc a Krupka“. Druhý, vánočně laděný snímek, zase informuje: „"Autobus" 3.2.1995 (Blažej)“.
obr.1021 (1995) 
V květnu 1995 projížděla naším městem alegorická skupina, jejímž cílem bylo připomenout cestu mistra Jana Husa z Tábora do Kostnice. Jan Hus skutečně s největší pravděpodobností na své cestě k Bodamskému jezeru městem Stříbrem projížděl. Jeho nynější následovníci pochopitelně využili zdejší zastávky k uspořádání taškařice tématicky čerpající z husitských válek. Jak nám na svých snímcích zachytil pan Jiránek – diváctvo se dostavilo v hojném počtu a se zaujetím sledovalo evidentně heroické výkony samotných aktérů. Z přiložených snímků celkem zřetelně vyplývá, že „počasí nám toho dne přálo“. Tedy nám - divákům. Horší už to asi bylo se samotnými herci.
obr.1023 (duben 1996) 
I další dvě položky jsou dílem pana Jiránka. Vlevo již dříve zmiňovaná vojenská přísaha duben 1996. Vpravo pak kýmsi připojený popis uvádí: „Rozloučení s farářem Msg. Coppa červen 1997“. Přičemž Msg. Giovanni Coppa není jen tak ledajaký „farář“, nýbrž apoštolský nuncius v Praze - a ve Stříbře se zúčastnil oslav 260. výročí uctívání milostného obrazu Panny Marie Bolestné. Stalo se tak 14.června 1997.
obr.1025 (červen 2000) 
Konec 20. století a tím i druhého tisíciletí se stal popudem vzniku tradice pravidelných městských oslav. Ty první, nazvané „Stříbro 2000 – pozvání domů“ proběhly ve dnech 17. a 18 června 2000. Levý snímek zachycuje zahajovací ceremoniál zmíněných slavností, jehož součástí bylo i křtění publikace „Stříbro do roku 2000, aneb dějiny jednoho města“. Autorská dvojice Vladimír Bystrický a Kateřina Rubášová tak vytvořili jedinečný zdroj informací - kalendárium, mapující události, jak dějinného, tak i úzce lokálního významu, ke kterým v průběhu věků v našem městě došlo. Slavnostní křest provedl pan Ota Ulč (vlevo) - profesor politologie v Binghamtonu, cestovatel, jeden z nejznámějších českých exulantů, rodilý Plzeňák a plodný spisovatel. Jeho kniha Malá doznání okresního soudce, (Sixty-Eight Publisher – Toronto) s vtipem a patřičným nadhledem popisuje období, kdy před odchodem do exilu působil právě ve Stříbře.
Je celkem příznačné, že hlavní osoba tohoto aktu – jeden z autorů křtěného kalendária je z celé zachycené skupinky nejméně nápadný. Ano – jako třetí zleva zde figuruje pan PhDr. Vladimír Bystrický – ředitel Státního oblastního archivu v Plzni – ještě v létech vysokoškolských studií rovněž občan města Stříbra.
Oficiálním zahájení slavností „Stříbro 2000“ byla tehdy odstartována řada doprovodných akcí, jejichž součástí byly pochopitelně i nezbytné stánky s ukázkami historických řemesel. Jedním takovým byla například mincovna, kde si zájemce mohl vlastní rukou vyrazit pamětní minci, věnovanou právě tohoročním městským oslavám. Ti méně zdatní a méně odvážní samozřejmě použili služeb mistra prekéře.
obr.1027 (červen 2003) 
Městské oslavy se tedy staly tradicí a pevně zakotvily v seznamu každoročních kulturních a společenských akcí. Hlavně v několika prvních létech byla zřetelně patrná snaha, zaměřit vždy celkovou režii k nějakému konkrétnímu tématu. V roce 2003 se na příklad slavilo v duchu „military“ – jinak řečeno „putování dějinami lidských konfliktů od pravěku až po dnešek“. Dne 21.června roku 2003 znělo tedy stříbrským náměstím řinčení strůje rytířů, blýskání zbraní chladných i třesk zbraní palných, vše doprovázeno patřičným válečným rykem z hrdel zápolících mužů.Při vší úctě k předvedeným výkonům – nejideálnějším modelem řešení sporných otázek a neshod se mi ale přece jen jevila toho dne symbolická skupinka pohodově relaxující v předzahrádce jednoho z restauračních zařízení. Řečeno s americkou lidovou poezií“ „…nač chodit do války, je lepší v stínu sedět a loupat (do sebe) tupláky“.
obr.1029 (červen 2003) 
obr.1030 (květen 2004)
Městské oslavy v roce 2003 se staly pro příznivce vojenské historie a hlavně pro samotné aktéry jednotlivých epizodních scének vítanou příležitostí k setkání jednotlivců i skupin stejného zájmu. Ale i pro běžného a nijak zvlášť informovaného diváka byl tento ročník městských slavností pestrou a výpravnou přehlídkou malebných uniforem a tudíž i vděčným námětem pro, tou dobou již zcela běžné, fotografování „na barvu“. Na rozdíl od série výše zmíněných inscenací fiktivních bitev, je snímek vpravo pořízen u příležitosti vzpomínek na zcela konkrétní „epizodku“ z první poloviny 20. století. Tou lapálií byla světová válka, v pořadí již druhá a trvala zhruba šest let (co je to proti věčnosti,že). Bohužel za oněch šest let zahynulo dosud nepředstavitelné a stále neupřesněné množství lidí jehož číselní hodnota se vyjadřuje v desítkách miliónů.( Z tohoto úhlu pohledu ponechme stranou gigantický rozsah škod materiálních.) Konec onoho šílenství nastal o půlnoci z 8. na 9.května 1945. Lidstvo si oddechlo a osmý květnový den obohatil seznam celosvětově uznávaných a slavených svátků. (V podání sovětských historiků a ideologů skončila tato válka až o den později, pročež Moskva pořádá oslavné přehlídky až 9.května..) My jsme se po roce1989 přiklonili k západní interpretaci dějin, slavíme tudíž osmého. A jak vidíme na našem záběru, slavíme i za účasti tehdejších koaličních spojenců.. 8. května 2004 tak zazněly na stříbrském náměstí státní hymny v podání hudby 49. obrněné divize Texaské národní gardy, která pro tento účel navštívila naše město.
obr.1031 (květen 2004) 
Vedle zmíněné vojenské kapely bylo ovšem Stříbro poctěno i …o tom si ale raději nechme poreferovat Stříbrským zpravodajem č.6/2004.
„VELVYSLANEC USA NAVŠTÍVIL STŘÍBRO"
U příležitosti oslav osvobození se 8.května 2004 do Stříbra dostavil velvyslanec USA v České republice pan William Cabanis. Pan velvyslanec si na náměstí vyslechl koncert orchestru 49. obrněné divize Texaské národní gardy a obdivoval starou americkou techniku, která přijela v rámci akce, pořádané Military Car Clubem Plzeň u příležitosti 59. výročí osvobození Československa. Součástí jeho návštěvy Stříbra bylo také položení věnců u památníku osvobození na náměstí Svobody a položení květu na stříbrském hřbitově u památníku obětem II. světové války. Jeho návštěva skončila na radnici, kde se zapsal do pamětní knihy a strávil zde příjemnou půlhodinku s představiteli města.“
Náš snímek zachycuje pana velvyslance (uprostřed) při slavnostním projevu. (vpravo – slečna překladatelka Klimešová, vlevo pan místostarosta Nenutil)
Na druhém snímku máme opět hudbu 49. obrněné divize Texaské národní gardy – tentokrát sekci bubnů a činelů.
obr.1033 (září 2004) 
I v roce 2004 si mohli místní občané užít tradičního dne památek., jehož konání připadlo na 18.září. roku 2004..Tentokrát byla jeho atraktivita umocněna inscenací fiktivní bojové scény, která měla divákovi přiblížit jak by se „ASI“ mohla vyvíjet situace v případě, kdyby diverzní akce ordnerských bojůvek přerostly ve skutečný ozbrojený konflikt a došlo by na boje o linii lehkého opevnění – již za asistence wehrmachtu. V předvedeném spektáklu samozřejmě zvítězila ta „správná strana“. Jelikož se však zde předestřená událost nikdy neodehrála, budeme se držet mínění renomovaných historiků – a ti nemají rádi spekulace typu „co by – kdyby“. Snímek z dopoledních hodin 18.9.2004 ukazuje shromažďující se techniku a osoby – zúčastněné na výše popisované odpolední akci.
Naopak vozidla na snímku vpravo pravděpodobně zažila to, co přišlo potom, když se neuskutečnilo ono „co by – kdyby“. Máme zde totiž zachycenu část kolony „Old Timerů“ která se krátce zastavila na stříbrském náměstí 5. května 2005 v rámci jízdy historických vozidel, směřujících na oslavy 60. výročí osvobození Plzně americkou armádou.
obr.1035 (červen 2005) 
Již jednou bylo zmíněno datum 11.června.2005. Toho dne proběhlo poslední slavnostní vyřazení absolventů 33.výcvikového střediska ve Stříbře. Zároveň se tak armáda symbolicky rozloučila s naším městem. Oficiálně pak byla činnost místního útvaru ukončena k poslednímu dni roku 2005, čímž Stříbro po 99 létech přestalo být posádkovým městem.
obr.1037 (červen 2005) 
Poté, co armáda definitivně onoho 11.6.2005 opustila náměstí (viz předešlá stránka), se naplno mohly rozběhnout městské slavnosti roku 2005. Jak je vidět, o překvapení různého druhu nebyla nouze. Mohl třebas někdo tušit, že jednoho dne potká na stříbrském náměstí indiána, jako vystřiženého z nějaké májovky?(…ano, kolega Vinetou je tu se mnou. Teď právě stojí támhle frontu na párek v rohlíku….ano, je pravdou, že padouch Santer nám poslal pohled z Baham… v současnosti se snažíme dostihnout jakéhosi pana – po vašem se to snad řekne nějak jako…jako… už to mám - Plátěného .)
Za tři měsíce nato (10.září 2005) se zase o pozornost místní veřejnosti ucházeli horníci, tedy „Hornicko-historický spolek Stříbro“. Toho dne byl totiž v rámci dne památek slavnostně otevřen hornický skanzen v prostoru za Červenou lávkou, při ústí Prokopské dědičné štoly.
10.září 2006, den po tohoročním dni evropských památek, mohl občan dovršit míru povyražení přijmutím výzvy, skrývající se v seznamu kulturních a společenských akcí pod názvem „Slavnosti vína“. Uprostřed náměstí byl pro ten účel vztyčen červený stanový jehlan a bílý stan typu přístřešek. Příchozí „vínapitel“ tak mohl za zvuků moravské cimbálovky vychutnávat zkapalněné sluneční paprsky a rozjímat o slastech života vezdejšího. V pozdějších večerních hodinách vystřídala folklór hudba ve stylu disko, čímž dostoupilo bujaré veselí vrcholu a jsem silně na rozpacích, zda v tomto případě byla respektována tzv. „policejní hodina“.
