Masarykovo náměstí - východní část (a)
Tématem této část okruhu po našem náměstí bude především východní strana. Přiložená pohlednice ji zachycuje v návaznosti na frontu jižní a severní. Socha v prostoru před školami potvrzuje, že časově se pohybujeme ještě v době starého mocnářství. V daleko jásavější barvě pak je vyvedeno mírně pošmourné odpoledne 4. března roku 2009. Porovnáním obou snímků se můžeme utvrdit v přesvědčení, v jak báječné době to žijeme. Vždyť uvažme jenom, že na celém náměstí nenajdeme jediný automobil. To tedy ale byla úroveň. Jak ti lidé mohli vůbec žít? Bez aut, televizí, mobilních telefonů, počítačů, guinnessovkých rekordů, Mc Donaldů, showbyznysu, latinskoamerických telenovel, NHL a … td.? Inu ještě dožívající feudalismus.
obr.716 (1937) 
I zde náš pohled směřuje k východní straně náměstí. Ale – hle, hle, hle. Co že se nám to na Masarykově náměstí** děje. Že by městská rada dala demokraticky hlasovat o výstavbě větrných elektráren v okolí Stříbra? Či se občané dobrovolně hlásí na víkendový subótnik ? Nebo se mluvčí na tribuně zeptal: „Tak hoši, kdo z vás ví kolik je 3+2 ?“. Pohříchu však ani jedna předestřená varianta neodpovídá pravdě. Ačkoli v tomto případě se vlastně také jednalo o hlasování. Bohužel se zdviženou pravicí hlasovalo o budoucnosti Republiky československé, v širších souvislostech pak o budoucích dějinných událostech. Přiložený snímek totiž pochází z manifestace SdP v roce 1937! A jelikož tehdejší Československo bylo evidentně státem liberálním, mohlo se uskutečnit i ke zde zachycené referendum. Není od věci, prozkoumat tuto žánrovou scenérii pozorněji a položit si otázku: Jaké asi byly další osudy těch nemnohých v davu, kteří se „zdrželi hlasování“, potažmo pak jestli jim pomohla výmluva na náhlý revmatický záchvat ramenního kloubu? Ostatně od 9. října 1938 byl údajně podobný projev neúcty k symbolice a potažmo k ideám Velkoněmecké říše něčím jako žádankou o jízdenkou do koncentračního tábora. Dle pozdějších svědectví postižených byla „žádanka“ vyřizována promptně přímo na místě a nedobrovolní pasažéři se tak vydávali na cestu třeba rovnou z náměstí. Druhý snímek je možno rámcově klást do poloviny let padesátých století dvacátého. Zřetelně se zde rýsuje vozovka vedená plochou náměstí příčně, východní část za morovým sloupem je již nově vydlážděná, zbytek náměstí stále ještě kryjí tzv. „kočičí hlavy“, dobrému stavu se zdá těšit místní zeleň.
**Stříbrské náměstí skutečně tou dobou (r.1937) neslo jméno prvního československého prezidenta. Stalo se tak rozhodnutím obecního zastupitelstva z 20.7.1934, které přednesený návrh schválilo téměř jednohlasně. Proti byli pouze dva zástupci komunistů. (viz Stříbro do roku 2000, str. 103.)
obr.718 (před 1903) 
Další položka naší obchůzky vyžaduje odskok do zcela protilehlého koutu náměstí, a to k čp.63. Obrázek vlevo nám přibližuje podobu původního domu, který v tomto místě stával do roku 1903. Pro náš momentální zájem stačí věnovat pozornost jeho hlavnímu portálu. Ten byl totiž při úplné demolici objektu „vyňat a zazděn v sadech městských“ (viz Kamper Wirth str.249). Stav po zmíněné instalaci zachycuje i snímek z uvedeného zdroje. Městskými sady je zde zřejmě míněna lokalita, naší generací nazývaná trošku nadneseně „park“. K přesnějšímu určení místa se pak přímo nabízí prostranství s troskami jakési terasy, pod hradební zdí konviktu. (Tento dohad však dosud nemáme potvrzen.)
obr.720 (krátce po 1945) 
V měsících červenci a srpnu roku 1936 se ale výše zmiňovaný portál dočkal svého znovuzrození. Městský okrašlovací spolek jej nechal zrestaurovat, doplnit o městský znak se štítonoši a umístit jako vstupní bránu z náměstí do parku. Z východní strany klenby jsou pak i vyznačena data 1612 a 1936, čili datum vzniku a datum zrestaurování.
Masarykovo náměstí - č.p. 17
Nejprve se věnujme zažloutlé pohlednici, která pravděpodobně pamatuje ještě doby, kdy se psalo „c.k.“. Zachycuje dvě školní budovy tvořící východní frontu stříbrského náměstí. Vlevo stojící čp.17 vyrostlo v r.1863, na místě historického tzv. Panského domu, coby novostavba měšťanské a nižší reálné školy – od r.1870 pak reálného gymnázia. Následně 1.12.1870 zde bylo zřízeno Státní reálné Gymnázium - jedno z prvních v zemi. K sousednímu čp.437 (vpravo od čp.17) podává "Stříbro do roku 2000" na str. 67 následující informaci: „ 17.6.1872 - Po odstranění západní části trosek klášterního kostela byl vedle gymnázia položen základ a pak rychle postavena budova obecné školy, v níž byla umístěna škola chlapecká i dívčí". U druhého snímku lze dle stavu budovy usuzovat na léta těsně poválečná, kdy se příslušníkům cechu Jana Amose ještě ani nesnilo o výhodách jednotného školství, natož pak o jakési „Jedenáctiletce“.
obr.728 (1918-45) 
Popis a celkový charakter pohlednice vlevo zařazují tento záběr do poměrně širokého období 1918 - 1945. Jednoznačně se zde mluví o gymnáziu. I druhý snímek se týká vztahu gymnázia a čp.17. Tentokrát však je za účasti pedagogů, kteří kdy v této budově učili, symbolicky snímána deska „GYMNÁZIUM“. K uvedené události došlo dne 25.října 1996, v souvislosti se „Setkáním přátel stříbrského gymnázia“. Účelem setkávací akce bylo oslavit 50. výročí řečené školy a současně se i jaksi pochlubit zbrusu novými prostorami v objektu v Soběslavově ulici.
obr.730 (duben 1991) 
Ještě v dubnu 1991 ale vyvolává tabulemi ověnčený vchod téže budovy dojem, že právě zde sídlí jakási malá regionální univerzita. Ke dni 4.března 2009 je již skladba subjektů, užívajících pohostinných interiérů čp.17, sice chudší, zato poněkud pestřejší. Ttakže vedle rozvíjení dětských zájmů a talentů zde možno načerpat i potravu ducha, případně využít služeb místního kadeřnictví.
obr.859 (přelom 19. a 20. stol.) 
Budova Státního reálného gymnázia na pohlednici cca z přelomu 19. a 20. století. Budova Domu dětí a mládeže na snímku ze 4.března roku 2009 (přesně).
Masarykovo náměstí - socha císaře Josefa II. / pomník padlým
Pokud hodláme pokračovat v další pouti podél východní strany náměstí, nemůžeme se vyhnout Pivovarské ulici. Místo před jejím vstupem do centrálního městského prostranství považovali v minulosti stříbrští občané zřejmě za natolik významné, že zde umístili sochu císaře Josefa II. K jejímu slavnostnímu odhalení došlo 8.7.1883. Na druhém snímku je socha již stržena. Stříbro do r.2000 k tomu na str.81 uvádí: "23.- 24.8.1919 - V noci nezjištění českoslovenští vojáci srazili z podstavce pomník císaře Josefa II. Po tahanicích, kdo by měl sochu opět postavit, ji dala městská rada odvézt na radniční dvůr. Protesty městské rady u prezidenta republiky a ministerstva obrany zůstaly bezvýsledné. V pozdějších letech pokračovaly třenice městského úřadu a okresní politické správy o další osud podstavce sochy, který měl sloužit po odsekání nápisu pro umístění květinové výzdoby." Ostatně – historie nás učí, že v české kotlině neměly sochy, sousoší a památníky nikdy na růžích ustláno. Prostě …taková tradice, folklór, lidový obyčej – obdoba defenestrace. Jak vyplyne z dalších stránek, nebyl uvedený obrazoborecký čin jediným toho druhu, ke kterým v prostoru náměstí kdy došlo. A přitom se našemu městu nikdy nedostalo „cti“ aby toto veřejné prostranství krášlila socha některého z plejády velezločinců dvacátého století.
obr.734 (8.7.1883) 
Záběr vlevo zachycuje právě ono výše zmíněné slavnostní odhalení sochy císaře Josefa II. – tedy den 8.7.1883. Pravý snímek přibližuje situaci, kdy výhled náměstím byl oživován skulpturálním popředím. Tentokrát se však již pohybujeme v čase po 11.11.1930 (ale ještě v době trvání první republiky). Některé indicie by mohly klást snímek do údobí krátce po roce 1930. Vymezený časový horizont ovšem i bezpečně určuje identitu samotného sochařského výtvoru. Evidentně se již tedy nejednalo o císaře Josefa II. (viz dále)
Pro informace se znovu obrátíme k osvědčenému zdroji „Stříbro do roku 2000“. Zde strana.86 říká: „28.9.1924 - Na podstavci původní sochy císaře Josefa II., který měl být odstraněn na útraty obce, byl instalován válečný pomník podle návrhu arch. Karla Ernstbergera ze Stříbra. Sochu vytvořil akademický sochař Willibald Russ**.....Na pomníku bylo zachyceno 120 jmen padlých ze Stříbra." Pokud snad měl onen pomník se jmény sto dvaceti obětí válečného šílenství působit do budoucna jako memento, pak se zřejmě někde stala chyba. Nepůsobil! Alespoň některé snímky, neřku-li přímo i fakta, nás o tom přesvědčují.
**W.Russ byl také později pověřen vymodelováním reliéfního výjevu na čelní stěně kina Invalid (viz tamtéž).
Masarykovo náměstí - pivovar
obr.738 (přelom 20/30 let 20.st.) 
Snímek z konce 20. či počátku 30. let (20.stol) nám představuje stříbrský pivovar jako funkční podnik. Vznikl na přelomu 18. a 19. století sloučením městského a měšťanského pivovaru. Z toho důvodu byl pak v létech1805 - 1807, za finanční podpory města, pivovar přestavěn. To se neblaze odrazilo na stavu kostela sv. Máří Magdaleny, neboť jeho chátrající a již neužívaná stavba se stala vítaným zdrojem stavebního materiálu již v předchozích létech. Roku 1823 došlo k další přestavbě a v r.1869 získal měšťanský pivovar objekt bývalých jatek a masných krámů za Panským domem, což si vyžádalo další úpravy. Mimo jiné tak musel být přemístěn i vchod do městského parku, který původně vedl právě z Pivovarské ulice (Braugasse). Vhodno snad podotknout, že v r.1843 žilo ve Stříbře 117 občanů s várečným právem. Příloha 1,3,4. Osobní a politické rozpory ve vedení města počátkem 20. století se neblaze odrazily i na chodu pivovaru, krizi pak ještě prohloubila I.světová válka. A to do takové míry, že bylo dokonce uvažováno o jeho odprodeji pivovaru Stod. Nově dosazený sládek však dokázal opět vzkřísit bývalou prosperitu podniku, takže jeho ekonomická situace se v první polovině čtyřicátých let (20.stol.) jevila jako velice uspokojivá. Po skončení války vařil pivovar dále, avšak odsunutím zkušeného personálu kvalita místního piva rapidně klesala. Příloha 2 V r.1950 pak byla provozovna Západočeských pivovarů ve Stříbře zrušena. V polovině r.1954 převzal objekt Krajský zemědělský podnik, jeho dalším uživatelem byl posléze podnik Zelenina. V současnosti jsou v souvislosti s areálem bývalého pivovaru vyslovovány smělé plány – teprve budoucnost však ukáže jejich životaschopnost. Barevný snímek zachycuje zadní trakty pivovaru v pohledu od západu dne 14.8.2003.
Prezentace pivovaru z roku 1912 
Prezentace pivovaru z roku 1946 Ukázka pivních tácků stříbrského pivovaru.
Tyto a dva následující snímky pocházejí ze soukromého archivu p.Němečka. Máme tak možnost shlédnout jedinečnou kolekci, dokumentující stav provozních prostor stříbrského pivovaru – patrně z prvních roků let třicátých (20.stol.). V dataci se možno opřít o cosi jako výrobní štítek, umístěný ve stěně pod středovým sloupem.
Štítek výrobce strojního zařízení instalovaného ve stříbrském pivovaru.
obr.961 (1900) 
Pohlednice „Pozdrav ze Stříbra“ je odesilatelem datována 12.6.1900. Patrně s využitím některého z oken školy (čp.437) zde nahlížíme do pivovarského nádvoří. Druhým snímkem z 25.dubna 2009 náš pohled směřuje opačným směrem – tedy ze dvora pivovaru, čímž poskytuje vzácnou příležitost shlédnout torzo bývalého kostela sv, Máří Magdaleny jako celek. I to, co z původní chrámové stavby zbylo, působí až překvapivě monumentálně.
Masarykovo náměstí - zbytky kostela sv. Máří Magdaleny / čp. 437
obr.744 (9.4.1989) 
Jak jsme se právě přesvědčili návštěvou, objektu který je stále stříbrskou veřejností nazýván pivovarem, museli jsme nezbytně projít okolo impozantního kamenného zdiva, pozůstatku to bývalého kostela sv. Máří Magdaleny. Foto severní stěny kostela: vlevo z 9.4.1989 – vpravo pak z 18.6.2005.
obr.746 (19.9.1996 - foto L.Jiránek) 
obr.747 (12.8.1997)
Kostel sv. Máří Magdaleny byl jednolodní stavbou, jejíž vznik je kladen do druhé poloviny 13. století. Původně byl zasvěcen sv. Augustinovi, teprve později byl zmíněný světec vystřídán sv. Máří Magdalenou. (K historickým údajům: viz dále.) Snímek p. Jiránka dokládá stav z 19.9.1996. Foto vpravo již zachycuje kultivovanější prostředí dne 12.srpna 1997. V oněch dnech právě hostily prostory přilehlé křížové chodby a zde zobrazeného torza kostela sv. Máří výstavu dřevěných plastik.
obr.762 (před 1870) 
obr.763 (1. rep)
Ač je to k neuvěření, máme v obou případech v záběru stále tatáž stejná místa. Jen „čas oponou trhnul“. A to o více než 130 let. Snímek pořízený evidentně před létem 1870 zachoval pro budoucí generace podobu již značně zdevastovaného průčelí kostela Máří Magdaleny. Bohužel zřejmě ani v moci uvedené světice nebylo „poručit větru, dešti“ a ochránit objekt svého kultu před přírodními silami. Nejspíš Diovi Hromovládnému se několikrát podařilo trefit bleskem tuto křesťanskou svatyni, což vždy vyvolalo vážné problémy v naplňování duchovních potřeb zdejšího obyvatelstva. Naposledy se takto prezentovalo antické božstvo dne 12.7.1792, kdy shořela i střecha kostela. Po této události již kostel nebyl opravován. V létech 1801 – 1803 probíhala v těsném sousedství výstavba pivovaru, na což doplatily chrámové klenby a části zdiva. Zdrojem stavebního materiálu se pak bývalý kostel stal ještě několikrát, takže nakonec byla v letech 1871 – 1872 zbořena západní část, včetně průčelí do náměstí a zbytku věže. Na takto uvolněném místě posléze vyrostla budova obecné školy, přibližně v té podobě, jak ji ukazuje snímek z období první republiky vpravo.
obr.836 (1993) 
obr.838 (4.3.2009) Pravá horní fotografie pochází z archivní složky fotografií pana Jiránka, označené: „duben 1993“, levá spadá do období krátce předtím. Jak známo, došlo v létech po roce 1989 ke značnému rozmachu veškeré stavební činnosti. Ani naše město nebylo výjimkou. A bylo zcela zákonité, že mezi prvními úkoly na tomto poli byla záchrana a obnova chátrajících objektů. To byl i případ čp.437 - bývalé základní školy, jejíž budova byla od podzimu roku 1977 opuštěna a příležitostně pak využívána ke skladovacím účelům. Po dokončení rekonstrukce se v létě 1995 nastěhovala do části přízemních prostor pobočka Kreditní banky. O tom, jaký byl konečný výsledek práce stavbařů, nás informuje foto vlevo ze 4.března roku 2009. Tou dobou byly interiéry čp.437 obývány veřejnou knihovnou (2. poschodí) a městským úřadem (1.poschodí). V přízemí pak sídlila geodetická kancelář a banka.
obr.764 (7.6.1932) 
Masarykovo náměstí - východní část (b)
obr.766 (30.7.1914) 
S podobnou akcí jsme se již v našem putování časem a stříbrským náměstím setkali. Ano - i koně musí do války! Máme totiž 30.července roku 1914 a před několika dny „nám zabili Ferdinanda“. Oproti tomu snímek z 11.června 2005 dýchá pohodou perníkových srdcí „Z lásky“, nikoho „nám nezabili“, sluníčko svítí, ptáci zpívají, kytky kvetou…a vůbec. A ještě ke všemu onoho dne probíhaly městské slavnosti, jejichž tradice byla založena v roce 2000.
obr.768 (7.1931) 
Z Pivovarské ulice vyjíždí na náměstí alegorický vůz, jehož „ideová alegorie“ se přímo nabízí. V hodnocení skutečného významu zde zobrazené alegorie se - vzhledem k datu pořízení (oslavy 800 let Stříbra v červenci 1931) - rozchází nejen autoři těchto stránek, ale i renomovaní odborníci. Může se samozřejmě jednat o jakousi nacionalistickou provokaci s upravenou svastikou, stejně tak jako o úplně jinou symboliku, neboť před zneužitím svastiky coby symbolu NSDAP (a následmě pak celého německého nacismu), se tato dříve vyskytovala jako symbol slunce, úrody a kdoví čeho ještě u mnoha (v Evropě hlavně severských) národů. Varianta první se zdá však pravděpodobnější. Snímek vpravo pak představuje oslavu desátého výročí ukončení hrůz, páchaných právě ve jménu onoho (byť lehce upraveného) vozatajského symbolu. Deset let je zřejmě dostatečně dlouhá doba na to, aby otupila sílu apokalyptických prožitků minula, pročež daný snímek nedokládá ani hojnou účast obyvatelstva, natož pak frenetické projevy nadšení. Své možná sehrála i nechuť ke konzumaci právě oné ideové „nádivky“ – i když,oproti předešlému snímku, ze zcela opačného soudku. Z čistě místopisného pohledu je záběr zajímavý tím, že jím máme zachycen dřevěný montovaný objekt (barák) v západní části plochy před klášterem (dnes muzeem). Je to jakási připomínka předchozí přítomnosti armády v objektu kláštera.
I zde víceméně stojíme jednou nohou v ulici Pivovarské. O pózující skupince na snímku vlevo se nám zatím nepodařilo cokoli zjistit - snímek postrádá byť jen stručný popis. Spekulací tudíž bude i jeho časové zařazení, pravděpodobně však bude horní hranicí rok 1945. Snad se jedná o některý ze zájezdových souborů, které poměrně často Stříbro navštěvovaly. Za zmíněného informačního vakua by další dohady byly jen věštěním z křišťálové koule. Nanejvýš se nabízí případnému znalci k určení typ zobrazeného autobusu. To informace k barevnému snímku by mohla jít až k identifikaci jednotlivých osob, včetně jejich životopisů, rodinného zázemí, velikosti oděvních svršků a bot…atd.. My se ale spokojíme s konstatováním, že v parném poledni 17. června roku 2000 zpestřoval průběh městských oslav „Stříbro 2000 – pozvání domů“ i skvělý orchestr místní hudební školy, v danou chvíli dirigovaný jeho neúnavným vedoucím Františkem Kratochvílem.
obr.772 (asi 17.10.1938) 
A zde již máme zúročen alegorický vůz z roku 1931 i „všelidové hlasování“ z roku 1937. Inu – „Kdo počká, ten se dočká“, řekla by teta Kateřina v Jirotkově Saturninovi.. A když se navíc „Ruka k ruce vine…“? K uvedené fotografii sice opět chybí popis, ale nabízí se domněnka, že snímek zachycuje událost z 17.10.1938 (viz Bystrický str.109.), kdy občané stříbrští manifestačně děkují wehrmachtu za osvobození z nesnesitelného "Tschechenherrsshaftu". Což by teta Klára nejspíše glosovala lidovou moudrostí: „Kdo chce kam, pomožme mu tam.“. A nejspíš by ještě dodala: „Každý strůjcem svého osudu“. Kam chtěly postavičky rojící se kolem autobusu na druhém snímku a jaký si připravovaly osud sice nevíme, zato rámcově víme, že v tomto případě jde o rok 1983. V tu dobu již byla jako autobusové nádraží pololegálně užívána plocha naproti tehdejší ZTŠ, ale některé spoje stále ještě vyjížděly z původních stanovišť ve východní části náměstí, což je patrno na značně prořídlé aleji typických stojanů s logem ČSAD.
Ke vstupu Wehrmachtu do města Stříbra se mj. váže i jedna, dalo by se říci, pikantérie. Pro objasnění se , jako i v jiných případech, obrátíme opět na osvědčené kalendárium „Stříbro do roku 2000“. Dále tedy citujeme:
„9. 10. 1938 Do městské pamětní knihy se na památku obsazení města zapsali generálporučík a velitel 1. lehké divize Hoepner, hrabě Stauffenberg, rytmistr a 2. důstojník generálního štábu, Anton Pfrogner, velitel štábu SFK (Sudetendeutsches Freikorps - Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru, teroristické protičeskoslovenské organizace henleinovců uprchlých do Německa) a další důstojníci. Jména prvních dvou byla později černě zarámována, červeným inkoustem křížem přeškrtnuta a modrou tužkou poznamenáno „Verräter" (zrádce). Šlo o atentátníky na Ad. Hitlera z r. 1944.“ Vlevo celková reprodukce příslušné pasáže pamětní knihy 9.10.1938. Horní rámeček. Hoepner (Erich, odsouzen a poté 8.8.1944 oběšen). Dolní rámeček: hrabě Stauffenberg (Claus Schenk graf von Stauffenberg, bezprodtředně po dopadení 21.7.1944 zastřelen).
Vpravo dole pak máme detail dolního rámečku. Předpokládáme, že oba zápisy provedly uvedené osoby vlastní rukou.
Masarykovo náměstí - bývalé autobusové nádraží
obr.834 (1962-63) 
Jak již zmíněno, sloužila východní strana našeho náměstí více než třicet let jako autobusové nádraží. Připomíná nám to nedatovaný snímek přehlídkové formace autobusového parku tehdejšího ČSAD. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že foto realisticky zachycuje atmosféru zmíněného terminálu v době kulminace odjezdů (a snad i příjezdů) běžných linkových spojů. Pro případného „autobusologa“ bude asi tento snímek pastvou pro oči. Jistý soukromý badatel a zájemce o historii autobusů určil, že zde zachycená kombinace různých typů vozidel mohla nastat v létech 1962 – 1963. Zato kdy bylo v prostorách bývalého autobusového nádraží naaranžováno malebné „Zátiší s tanky“ je známo zcela přesně. Stalo se tak v pátek 20.června roku 2003. Den nato pak proběhly tradiční městské oslavy (toho roku v duchu „Military“), načež již v neděli putovali na podvalnících všichni obrněnci zpět do vojenského muzea v Lešanech u Prahy.
Masarykovo náměstí - č.p. 20 (Minoritský klášter)
obr.839 (poč.80.let 20.st.) 
Rekonstrukce, revitalizace, rehabilitace…to jsou jen namátkově vzpomenutá slova, jejichž význam můžeme hovorovou češtinou vyjádřit asi nějak jako: „dát do pucu“. „Dát do pucu tak, aby se na to dalo koukat a aby to bylo k užitku“. To se nepochybně daří u objektu, skrývajícího se za nenápadnou adresou „Masarykovo náměstí čp.20“. Řeč je o bývalém minoritském klášteru. - dnes městském muzeu. Za jednu z prvních staveb, jejíž vznik se téměř shoduje se založením města, je považován právě klášter řádu minoritů. ve východní části stříbrské ostrožny. Nejranější datace hovoří o r.1238, za pravděpodobnější však je považována až polovina 13.století. Spolehlivě je již ale doložena existence kláštera v r.1272. Čili – zde k nám promlouvají dějiny. Tedy…alespoň snad k občanovi normálního kulturního povědomí. Do jisté míry lze říci, že právě za zde zobrazenými dveřmi „to všechno začalo“. V roce 1992 proběhla v tzv křížové chodbě výstava představující návrhy rekonstrukce areálu kláštera a některých dalších památkových objektů ve městě. Tehdejší vedení města pochopilo péči o historické dědictví jako jeden z problémů, jemuž je třeba věnovat zvláštní pozornost a zmíněná výstava naznačovala jeden z postupných cílů. Je tedy potěšující, že představitelé města po r.1989 věnovali (a doufejme že i nadále věnují) nemalé úsilí k jejich dosažení. Černobíle se nám představují dveře a portál křížové chodby v podobě z počátku 80.let (20.stol.), barvy zase provázejí dopoledne 3.března 2009.
obr.841 (1993) 
Veškeré stavební úpravy v historických objektech samozřejmě vyžadují i předchozí řádný archeologický průzkum. Ten se v křížové chodbě uskutečnil v roce 1993. Vedle zbytků keramiky různé datace bylo zde odkryto i několik vrstev hrobů ze 14.- 15. století (viz černobílé foto). Po dokončení průzkumu se ke slovu dostal řemeslný um z oborů spíše stavebních. Výsledkem byl naprosto jedinečný a obdivuhodný interiér, chtělo by se říci – zcela jiné a nové křížové chodby, tak jak jej vidíme na snímku z 8.září 2007.
obr.843 (18.9.1930) 
Křížová chodba tvořila původně severní křídlo ambitu centrální rajské zahrady. Již dříve známou pozoruhodností zde byl celkem zachovalý gotický portál, který je na základě posledních výzkumů kladen do „doby kolem či před polovinou 13.století“. Portál sloužil jako vstup z kláštera do sousedního kostela sv. Máří Magdaleny. Teprve zmiňované průzkumné a restaurátorské práce v devadesátých létech 20. století však znovu odhalily jeho skutečné proporce a daly jim vyniknout v celkovém kontextu těchto prostor. Jak se můžeme se přesvědčit, ku dni 18.9.1930 jevil se tehdejšímu fotografovi portál zdánlivě v horní části jakoby ukončený. Foto ze 4.března 2009 však dává tušit původní impozantnost celé klenby.
obr.845 (poč.80.let 20.st.) 
Levý snímek z počátku 80. let (20.stol) zachycuje vrata, která až do jejich zazdění v polovině prosince 2004 plnila funkci hlavního vchodu do kláštera. Zároveň také ale umožňovala přístup vozidel a mechanizace do prostor středového dvora. Na druhou stranu však narušovala celkovou koncepci přerodu západního křídla kláštera do podoby, která by se co nejvíce blížila stavu z dob vrcholné slávy této stavby. Foto ze 4. března 2009 dokládá současný stav západní stěny v místě vlevo zobrazených vrat. Jako zajímavost lze uvést, že poslední průzkumy potvrdily teorii, podle které je stávající západní křídlo kláštera zastavěnou plochou vlastně jen polovinou jeho původní rozlohy. Jinými slovy to znamená, že pokud by se v budoucnu uvažovalo o skutečném uvedení kláštera do originální proporcí, znamenalo by to směrem do náměstí realizovat přístavbu o hloubce současného severního traktu.
obr.847 (28.3.2003) 
Kdo by dnes věřil, že současný (21.května 2006 - vpravo) hlavní vchod do muzea byl ještě 28.3.2003 (viz vlevo) čímsi napůl zapomenutým, ověnčeným pavučinami. Znovuzrození tohoto portálu bylo ve druhé polovině dubna 2006 korunováno osazením věrné kopie původní plastiky znaku minoritů.
obr.849 (1. rep.) 
Přirozenou součástí klášterů bývá i rozlehlé podzemí. I stříbrský klášter se může chlubit tajemnými zákoutími podzemních chodeb a sklepení. Dle některých zpráv by se mohl chlubit ještě více, nebýt stavebních úprav, kterým byl celý objekt podroben v meziválečném období a které byly téměř záhy po dokončení označeny za „nešťastné“, neboť při nich došlo ke zničení či znehodnocení významných partií, dokládajících stavební vývoj kláštera, potažmo pak i celého města. Přiložené snímky nesou jen stručný popis: „Partie ze sklepení minoritského kláštera“. Datování sice chybí, ale nade vší pochybnost máme co do činění s dílem prvorepublikového pana fotografa.
obr.851 (1. rep.) 
I tento černobílý záběr je součástí série „Partie ze sklepení minoritského kláštera“. O tom, že se dřívějším modernizátorům přece jen nepodařilo zničit všechny stopy po předchozích generacích svědčí snímek z 12.8.2003. Zobrazený portálek je dnes zakonzervován a o jeho budoucím osudu rozhodne další nasměrování a realizace revitalizačního programu celého objektu kláštera.
obr.853 (1. rep.) 
A ještě jednou seriál „Partie ze sklepení minoritského kláštera“ (vlevo). Vpravo pak prozatím nepříliš vábné prostředí klášterních katakomb – jak jej zachytil objektiv dne 27.srpna roku 2008. Ale i tady by se snad mohlo zablýsknout na lepší časy.
Dle nápisů na fasádě, nacházela se v budově bývalého kláštera obecná škola a cosi jako škola zdokonalovací (nebo snad pokračovací). Mimo jiné zde v jižním křídle již od 15.2.1875 sídlila škola mateřská.
obr.857 (foto L.Jiránek) 
Západní a jižní křídlo kláštera pak v prvních létech století 21. prošlo generální rekonstrukcí interiérů, fasáda byla prozatím dokončena jen na západním průčelí. Lešení odstrojeno 12.11.2004, ale teprve v polovině prosince téhož roku byl zazděn středový průjezd. Celkově byl vzhled západní stěny dokončen cca v polovině května 2006. (Později ještě provedena výměna některých kamenných prvků levého portálu.) Foto z doby stavebních prací p.Jiránek, barevné ze 4.3.2009.
Klášterní areál v péči stavbařů vybízí k uvedení jedné historické zajímavosti. Dne 25.listopadu 1953 narazili kopáči ve výkopu v klášterní chodbě mj. na kosterní pozůstatky dvou dospělých mužů, jejichž poloha,umístění i orientace byly natolik nápadné, že jeden z dělníků považoval za vhodné, uvědomit o nálezu srtříbrské muzeum. Tehdejší ředitel muzea pak spolu s náhodně přítomným vojenským lékařem provedli podrobnější ohledání místa. Na základě historických dokumentů a lékařova odborného posouzení byla určena totožnost pohřbených. Lebka s dolní čelistí(viz příloha 6 a 7) byla přisouzena Valdštejnovu generálu Adamovi Erdmanovi Trčkovi z Lípy (viz příloha 8). Dle všech indicií byl druhým pohřbeným hrabě Vilém Kinský, což však již nebylo možno ověřit, neboť jeho pozůstatky mezitím jiný, patrně méně přemýšlivý – leč iniciativní dělník, zničil a vyvezl do odpadu. Zmíněný nález historicky souvisí s masakrem v Chebu, který se odehrál dne 25.února 1634. Toto krveprolití je veřejnosti známo především zavražděním Albrechta z Valdštejna a málo se tak mluví i o dalších postižených, kteří byli z nejbližšího Valdštejnova okolí. Po vraždě byla jejich těla odvážena směrem ku Praze. V ústrety pohřební skupiny však byl vypraven posel s císařským rozkazem, pohřbít zabité na místě, kde se setká s protijedoucím eskortním oddílem. A to se stalo právě ve Stříbře. Do exhumace příbuznými zde tedy ležel Valdštejn (2 roky a měsíce), po čase byl odvezen i Illov - zástavní pán (a škůdce) města Stříbra. Setník Neumann byl již prve potupně zahrabán na Šibeničním vrchu (viz Neumannův sloup) a Kinský s Trčkou zůstali v klášteře – potupně patami k sobě.
Kalva Adama Erdmana Trčky z Lípy (z depozitáře stříbrského muzea). Dolní čelist Adama Erdmana Trčky z Lípy (z depozitáře stříbrského muzea). Adam Erdman Trčka z Lípy na dobovém vyobrazení.
obr.861 (před 1945) 
Nakonec nahlédneme do klášterních zahrad abychom doplnili své poznání i o jižní frontu kláštera. V odstínech šedé až černé zde máme vyvedenu situaci v blíže nespecifikované době, bezpečně však před r.1945. Situaci ze dne 3. března roku 2009 dokládá snímek barevný. Tou dobou jsou již krásně upravené klášterní zahrady téměř šest let přístupny veřejnosti (od 13.9.2003). Revitalizační projekt významným způsobem podpořily fondy EU a výsledek je skutečně impozantní. Bohužel současné foto dokládá rovněž i fakt, že zatím co klášterní budova je nezměrným a vytrvalým úsilím zainteresovaných činitelů a institucí, sice pozvolna, zato však stále, krok za krokem, zvelebována - původně ozdobný altánek je činností slaběji rozumově vybavených pubertálních ničitelů pozvolna a vytrvale, „krok za krokem“ likvidován. Prostě jeden člověk celý život vytváří hodnoty či dokáže lidsky potěšit – druhý (člověk?), aniž by za celý život dokázal sklepnout alespoň psí boudu, ničí. Ničí cokoli a šíří kolem sebe jen trapné projevy nelásky, ignorantství a primitivizmu. V duchu werichovského hesla: „Boj s lidskou blbostí je sice marný, ale my jsme povinni ho dennodenně znovu bojovat“ doufejme, že ti pracovití jednou nabudou vrchu.
