Doly a dolování

Odkaz na fotogalerii

Je všeobecně známo, že ke vzniku města Stříbra rozhodující měrou přispěly objevy rudných žil a jejich následná těžba v této lokalitě. Proto považujeme za nezbytné, věnovat dolování v okolí našeho města následující kapitolu. Vzhledem k existenci místního Hornicko-historického spolku a jeho  aktivitám však doporučujeme vážným zájemcům o daný obor obracet se při hledání informací k odborně fundovaným zdrojům pocházejícím právě z okruhu výše jmenovaného společenství. Celkové zaměření našeho webu nedovolují sice rozvádět tuto tématiku podrobněji, ale z množství historických dat a dokumentů však přece jen zmiňme názory některých badatelů, kteří považují dolování v okolí původní osady Miza (předchůdce pozdějšího města Stříbra) za nejstarší doložený horní revír v rámci českých zemí. Dokonce se vyskytují i úvahy, nejednalo-li se zde o jakýsi , ne-li přímo utajovaný, tedy alespoň nijak na odiv vystavovaný zdroj přemyslovského stříbra. Konečné slovo však i v tomto případě přenecháme badatelům – odborníkům. Vážnější zájemce o tuto problematiku odkazujme na stránky stříbského hornického spolku.

obr.1201 (1947)

obr.1202 (25.7.2010)

Elaborát 49 popisuje levý snímek slovy: „Ústí dědičné štoly "Prokop“. Jiné prameny pak používají titulaci „Královská dědičná štola Svatého Prokopa“ (ražba od r.1513). Jak vidno, stav z roku 1947 nebyl zrovna reprezentativní. Dokonce si můžeme povšimnout i bílých písmen „LR“, kterýmižto literami bývaly v zemích pod německou správou označovány protiletecké kryty. Ostatně tatáž pochmurná role byla stříbrským štolám oficiálně přisuzována i v období intenzivního „boje za mír“ v padesátých a šedesátých létech století dvacátého.

Ze zcela jiného úhlu pohledu pojali tajemnou temnotu místního podzemí horníci – veteráni, sdružení v již zmíněném Hornicko-historickém spolku. Dnešní přívětivou podobu téhož místa je možno považovat za výraz jejich hrdosti a zároveň i úcty k dříve vykonávanému nelehkému povolání. (foto 25.7.2010)

obr.1203 (před 1903)

obr.1204

Jestliže jsme předešlou stránkou navštívili, v současnosti asi nejznámější, připomínku stříbrského dolování – Prokopskou královskou dědičnou štolu, další položky této kapitoly již dnes takové popularity nepožívají a tudíž vyžadují alespoň stručná vysvětlení. V dálkovém pohledu nazíráme partii při řece Mži, jejímž ústředním bodem býval komplex budov při vyústění štoly „Untere Langenzug“ – tedy „Dolní Dlouhý tah“. Obrázek je silně zvětšeným výřezem z pohlednice, odeslané ze Stříbra dne 2.října 1903. Čtenář znalý místních poměrů se lehce zorientuje podle budovy při levém okraji snímku, kterou je bývalá malá vodní elektrárna, nazývaná v poválečných létech „U Pičmana“. Čtenář neznalý použije jako výchozí orientační bod Červenou lávku, od které vyrazí doleva a po pravém břehu řeky dojde po proudu, podél odvodňovací stoky, asi po 5 -10 minutách pohodlné chůze, do zde zobrazených míst.

  Druhý snímek je autory Elaborátu 49 komentován jako: „Ústí obou štol Unterlangenzug s provozními budovami“. Již v čase Elaborátu 47 zely zmíněné provozní budovy prázdnotou, neboť k jejich opuštění došlo již v předválečných létech. Žádná ze zde zobrazených staveb nedožila našich dnů. V místě se zachovalo pouze ono „ústí obou štol“ (nahoře štola těžební, dole štola odvodňovací). Dnes jsou oba portály zrenovovány a s okolím opečovávávány Hornicko-historickým spolkem.

Pozn.: slovo „Langenzug“ je interpretováno v českých pramenech dvěma způsoby. Buďve starší podobě - „Dlouhý tah“, nebo nověji jako „Dlouhá žíla“.

obr.1205 (1928-34) 

obr.1206 (poč.20.st.)

Vydáme-li se za Červenou lávkou naopak doprava a za železničním viaduktem pokračujeme podél lesa dále do svahu, nemůžeme minout další markantní pozůstatek důlní činnosti – haldu bývalého dolu, v poválečných létech známého jako „Brokárna“ - jinak též Jáma IV. Fotopříloha Elaborátu 49 (viz obr. vlevo) popisuje vyobrazení jako „ Hlavní těžná žentourová jáma Göppelschacht, náležející do systému hl. dědičné štoly Prokopi". V tomto případě však bylo použito starší fotografie, kterou můžeme po prostudování zástavby v pozadí zařadit mezi roky 1928 – 1934.

Druhou položkou na této stránce přibližujeme podobu dolu „Horní Dlouhý tah“. Snímek sice není datován, kvalitou je však zařaditelný někam na počátek 20. století. V padesátých létech (20.stol.) se tomuto dílu dostalo označení „Jáma I“. Nalezli bychom jej na kopci před Sytnem, vpravo u silnice na Plzeň. Uvedený důl byl pak asi nejvýznamnější šachtou ležící na nejdéle těženém rudném nalezišti zvaném „Dlouhá žíla“. 

Pozn.: Na tomto místě znovu odkazujeme na odborná pojednání, která vysvětlují i jednotlivé pojmy (štola, žíla, odžilek, jáma…atd, atd). Jedním ze zdrojů hledaných informací může být např. publikace „Kniha o stříbrském hornictví“ - autorů Karla Neubergera a Jaroslava Jiskry, inspirovaná činností stříbrského Hornicko-historického spolku

 
obr.1207  
      

obr.1208

Dalšímu snímku se dostalo popisu: „Důl Frischglück, založený r 1781, byl spolu s dolem Dlouhá Žíla poslední provozovanou šachtou před ukončením těžby v r.1909“. Frischglück (překládáno jako „Svěží štěstí“,starší varianta - „Nové štěstí“) byl další významnou šachtou, jejímž prostřednictvím byla těžena „Dlouhá žíla“. Řečenému dolu přidělila poválečná těžba evidenční nálepku „Jáma.II“. Situován byl v poli směrem jižním, na dohled od Jámy I. Z Elaborátu 49 pochází pak fotografie uváděná slovy: „STŘÍBRO: Stará kaplička u dolu Frischglück v Sytně“. Někteří sytenští občané prý tuto kapličku ještě pamatují.

obr.1209


obr.1210

Do pozice fotohvězdy byl předválečnými fotografy pasován důl „Leo“- od roku 1950 „Jáma III“. Díky této skutečnosti bychom tak mohli sestavit jakési obrazové curriculum vitae onoho díla. Levý snímek zachycuje důl ve fázi výstavby, vpravo již zřejmě máme zdokumentovánu dobu vrcholného rozmachu zdejšího provozu. Důl Leo (nazvaný podle zkráceného jména prezidenta těžebního společenstva – Leopold) byl nejmarkantnějším výsledkem meziválečných pokusů o obnovení těžby ve stříbrském revíru. S jeho výstavbou a ražbou se započalo v r.1924, uvedení do plného provozu je pak vztahováno k datu 25.června 1926. Ale již v roce 1928 vedl pokles cen olova k propouštění dělníků a některých úředníků a neodvratně se blížil okamžik, kdy dojde k úplnému zastavení těžby na stříbrských dolech. Kalendárium Stříbro do roku 2000 sice uvádí k datu 28.1.1929 „Na Leošachtě na Ronsbergu začalo opět pracovat 160 mužů.“, avšak, jak známo – osudu neutečeš. Tečku za meziválečnou důlní činností ve Stříbře udělala nastupující hospodářská krize - konkrétně tedy rok 1930. V přesném datování zmíněné katastrofy se různé prameny liší (18.červenec 1930, 20.říjen 1930, 21.říjen 1930). Podstatné však je, že tím pádem přišlo o práci 203 dělníků a zřízenců, z nichž 70 bylo přímo stříbrských. V letech 1937 - 1938 údajně projevila zájem o stříbrské doly firma Baťa, bouřlivý závěr třicátých let však nastolil na pořad dne zcela jiné priority.

obr.1211 (1974)

obr.1212 (1975)

K znovuvzkříšení důlní činnosti na stříbrsku podotýká již zmíněné kalendárium doslovně: „1950 Byl zahájen nový průzkum dolů kolem Stříbra, zejména Dlouhého tahu, Boha­tého požehnání, Antonína, Prokopa u Kšic, Vojtěcha, Josefa u Milíkova, Mi­chaela, Ondřeje a Anny na Jirné. Průzkum byl ukončen v letech 1957 - 1960, vyhod­nocen r. 1964.“ Uvedený průzkum se pochopitelně týkal i šachty Leo, tou dobou již překřtěné na „Jámu III.“ Zde přiložené snímky pak bohužel uzavírají fotodokumentaci kdysi tak nadějně vyhlížejícího dolu Leo – Jámy III. A jelikož naděje umírá poslední, připojme ke slovu „uzavírají“ i slovo „prozatím“.

Fotografie vlevo sice sděluje vše, přesto zopakujme text kterým se horníci loučili se svým pracovištěm. „Jáma III. 31.X.1974 Stříbro Poslední vůz 1950 – 1974“. Druhý záběr nám náš konzultant popsal slovy „Důl Leo (jáma č.3) konec 1975“. Co dodat? Buldozer zabral, lano se napnulo …a jako v té pohádce – táhnou, táhnou…tentokrát však vytáhnou. Těžní věž se odporoučela a s ní i sláva stříbrského dolování. (Zachovejme si optimizmus – „prozatím“.)

obr.1214

Nadějí, vkládanou ve dvacátých letech do obnovy dolování v okolí Stříbra byla i průzkumná „Severní šachta“ (Nordschacht) nacházející se v prostoru ohrady dnešního podniku Strabag, naproti hřbitovu. Kalendárium Stříbro do roku 2000 mapuje osudy uvedeného dolu několika daty. „13.3.1925 - Těžební práce byly zahájeny také na Severní šachtě“, načež „ 6. 6. 1925 - Byl dokončen 34 m vysoký komín Severní šachty“. Do plného provozu měl být důl uveden současně s šachtou Leo, tedy 25.6.1926. Těžba zde ale skončila již v polovině května 1928. Zmiňované kalendárium pak dále informuje: „Únor 1932 - Společnost pro těžbu rud prodala Severní šachtu A. Wiesingerovi ke zboření. Sneseny byly i budovy na Ronsbergu, z nichž jednu koupila obec“ a konečně i dodává „11.5. 1932 - Komín Severní šachty byl zbořen a starý stavební materiál prodán.“ Po druhé světové válce pak zřejmě nebylo toto důlní dílo ani zahrnuto do průzkumných prací vedoucích k revitalizaci zdejšího revíru.

Posledním snímkem jako bychom symbolicky odzvonili („prozatím“) kapitolu Stříbra hornického. Představuje se nám totiž Hornický zvonek z r.1777, zakoupený r.1795 za 87 zlatých a užívaný do r.1838 (výška 0,50 m, průměr 0,52 m). Zavěšen byl pravděpodobně ve věži chrámu Všech svatých.. Bohužel dne 23.2 1917 byl zvon zrekvírován pro válečné potřeby. Na závěr této kapitoly si dovoluji poděkovat panu Josefu Liškovi, který kdysi fáral na místních šachtách a jehož cenné rady umožnily zde probíranou tématiku hornictví pojednat alespoň v takto stručné podobě.