Narodil se 19. července 1890 ve Stříbře. Po absolvování stříbrského gymnázia začal studoval ve Vídni klasickou filologii a germanistiku a po získání doktorátu filosofie působil jako profesor na gymnáziu v Aši a pak v rakouském Salcburku, kde v letech 1920-1936 učil na státní průmyslové škole a kde žil i po druhé světové válce už jako uznávaný romanopisec, dramatik i lyrik. Do literatury vstoupil sbírkou veršů Erde, wir lassen dich nicht! (1932), z níž zřejmě pocházejí i dvě básně, jimiž se podílel na Leppově sudetoněmecké antologii Volk und Leben (1935). Následovalo drama Geschwister (1936) a romány Das ewige Antlitz (1936), Der Menschenhai (1939), jakož i próza Alpennovelle (1939). Ještě před válkou se stal nositelem Divadelní ceny Sudetenbühne (1936). Po válce následovalo v řadě jeho děl drama Der 3. Weg (1951), román Das Zaubermal (1952), novela Die sechs denkwürdigen Nächte des Sixtus Agostini (1961), básnická sbírka Zeichen im Abend (1961) a kniha aforismů Zwiesprach mit der Stille (1962). Roku 1956 získal čestné uznání v soutěži o cenu Georga Trakla a tři roky nato podpůrnou cenu v rámci každoročně udělované kulturní ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení. V následujícím roce získal Čestný pohár spolkové země Solnohradsko a 1970 Prsten města Salcburku a Záslužný kříž pro vědu a umění. V Salcburku 28. února 1986 i zemřel. O nezapomenutelných rodných místech napsal v jednom svém vyznání:
"Tisíc let jedné země před zánikem zvané Sudetenland, tisíc let krve a potu, služby a oběti, a právě když v srdcích plných zoufalství dopustil Všemohoucí alespoň podle lidských měřítek jakoby konec toho všeho, právě tenkráte on, Tvůrce všech věcí, naopak započal dílo svých nejhlubších, svých nejtrvalejších úmyslů a záměrů. Právě tenkrát se z původem tak různých národních společenství začaly totiž rýsovat obrysy širší evropské vlasti, nového, duchovně i hospodářsky jednotného Západu, vědomého si svých tradic i svých závazků. Každému, komu leží na srdci blaho jeho skutečné otčiny, budoucnost kontinentu a celého lidstva, bude jen radostí propůjčit takovému plánu své síly. Je třeba však být si přitom i nadále vědom toho, že jako rostliny nejsou živy jen ze světla a vzduchu, nýbrž převážnou měrou z vlastních svých kořenů, tak i každý jednotlivý národ může představovat opravdu hodnotného člena tohoto velkého kolektivu ducha jen tehdy, zachová-li vazbu k hlubinným podložím, z nichž mu dal Bůh vzejít, jen nevzdá-li se jich a nepřestane se i nadále sytit z plodové vody svého matečného lůna, totiž nevrátí-li se ,k matkám', totiž domovinám rodu."
Rodný dům dnes
Zápís v matrice narozených
Ukázky z díla:
Mezi dvěma domovy
Kdy jsem vlastně poprvé vstoupil na půdu té země, která se mi měla stát později druhým domovem? Bylo mi tenkrát třináct a vinu za to nese nejstarší bratr mého otce, strýc Eduard, který byl už po léta městským lékařem v lineckém Urfahru a vlastnil venkovský dům v obci Kirchschlag. Ležela vysoko nad rovinou Dunaje a šuměly kolem ní nádherné lesy, sestávala tenkrát jen z několika málo domů a byla někdejší velkou láskou školního rady
Adalberta Stiftera. Dosud tam stál, byť i trochu už přece jen opršelý "Lázeňský dům", v němž spisovatel kdysi pobýval a strýc Eduard dokonce předtím, než získal své zmíněné venkovské sídlo, vlastnil dlouhý čas právě ony prostory, v nichž Stifter psal, maloval, hloubal a obracel hvězdářský dalekohled k nočnímu nebi. I strýce ostatně navštěvovaly múzy a zveršoval tu epos, obnášející v konečné podobě přes dvacet zpěvů: když zavřel oči navždy, byl to však stále pouhý fragment zamýšleného celku. Snad každý den své krátké dovolené věnoval přesto ten tak žádaný lékař, navštěvující své vzdálenější pacienty ještě většinou na koni, právě onomu básnickému dílu. Nu a sotva se tento dobrý a starostlivý muž doslechl, že bratrovy děti přepadl tam někde na Stříbrsku dávivý černý kašel, ani chvíli nezaváhal a pozval celou rodinu k sobě do Urfahru, respektive sem nahoru do Kirchschlagu. A my přijeli. Pět lidí přitáhlo do strýcovy vily a ten měsíc tu strávený se nám stal něčím provždy nezapomenutelným. Fičel tu sice kolem uší v těch téměř tisíci metrech nadmořské výšky po mnohý den roku pověstný "český vítr", ale to nám sotva mohlo být nějak proti mysli, poněvadž se nesl i nad Šumavou, rodnými končinami a krajem předků tam v dáli, zatímco na jih před námi se naopak otevíral k jihu pohled, který nepřipomínal nic než pohádku. Prostírala se tu očím, lemována předhůřími, daleká, úrodná a rovná dunajská niva, probleskující tokem té řeky dávných Nibelungů; Linec nás od ní zdravil a nijaký průmyslový závod, nijaká vysoká pec nerušily tehdy dosud klid hornorakouské metropole, zato až sem k nám svítily krajem zámožné "vierkanty" selských dvorů, kryté povětšinou ještě slaměnými doškovými střechami; za jasného dne pak stál na obzoru řetěz dalekých alpských vrcholů v mocném půlkruhu, modří na modř malován, živý sen, v němž jsme putovali kratšími i delšími výpravami plnými nepřestajného okouzlení. Štěstí těch neskutečných dnů utvářelo už natrvalo mé nitro a je v mých pětasedmdesáti letech jako prvé setkání s milovaným Rakouskem někde v srdci dosud stejně živé jako bylo tenkrát.
Sudetenland, 1965, č. 2, s. 99-100
Am Ufer
In meinen Schoß gebettet
Fühl ich meines Weibes Haupt. Es hat der Schlaf
Sich zwischen mich und sie, ein taubes Nebelmeer,
Geschoben, ohne Grund und Küste.
Wo halt ich sie? Wo fass ich ihre Hand?
Sie aber ruht mir blut- und herzensnah,
Und durch die Schlummeröde rauscht ein Strom von Leben
Mir seine hohe, warme Dünung zu.
Viel Liebe seh ich, hochgeschützt und rank,
Flatternden Haupts durch Leben wallen.
Und eine liegt dir einmal dann im Schoß,
Die Wimper schlummerstumm herabgeschlagen,
Ein Nebelmeer ohn Flut und Grund und Küste.
Wo hältst du sie? Wo fasst du ihre Hand?
Sie aber ruht die blut- und herzensnah,
Und durch die Schlummeröde rauscht ein Strom von Leben
Dir seine hohe, warme Dünung zu.
|
Na břehu
Na mém klíně spočívá
spící hlava mé ženy. Rozhostilo se
jakoby němé mlžné moře mezi ní a mnou,
beze dna, bez břehů i bez konce.
Kde zastihnu ji? Kde za ruku ji chopím?
Tu cítím, že tak v spánku blíže je mé krvi,
blíž srdci šumí vstříc mi teplý, živý proud
z dřímoty její v strmém vlnobití.
Viděl jsem lásku už i zprudka vykasanou,
s hlavou co věchet planout o život.
A najednou ti potom dříme vlaze v klíně,
na řasách víček mlčení jí sedá,
moře mlhy bez vln, bez dna i beze břehů.
Kde zastihneš ji? Kde za ruku ji chopíš?
Tu cítíš, že tak v spánku blíže je tvé krvi,
blíž srdci šumí vstříc ti teplý, živý proud
z dřímoty její v strmém vlnobití. |
Volk und Leben (1935), s. 139
