V roce 1913 nastoupil Fritz Haßold ke studiu pražských práv. Dnes je možné najít jeho jméno jako heslo v lexikonu Burschenschaftu, německého studentského hnutí. Školu ale brzy přerušila válka a tehdy dvacetiletý Haßold poprvé obul pomyslné pruské holinky. Narukoval k dělostřelectvu.
Období předválečných Haßoldových studií nepatří právě mezi šťastné chvíle česko-německého soužití. Rakouské monarchii se krátil čas a oba národy se přely o své místo na slunci. V ulicích Prahy tak často docházelo k agresivním potyčkám mezi členy Burschenschaftu, tzv. buršáky, a českou mládeží. Postoje se vyhrocovaly. A Haßold seděl ve spolku s příznačným jménem Germania.
Do vysokoškolských poslucháren se mohl vrátit až se vznikem Československa o čtyři roky později. Stříbrští Němci tehdy mladou republiku odmítli, a na místo toho provolali příslušnost k samostatné provincii Deutschböhmen, která se měla stát součástí vznikajícího rakouského státu. Veškeré snahy však potlačily české ozbrojené síly. Odpor německého obyvatelstva ovšem pokračoval, až 4. března 1919 vyústil v demonstraci dvou až tří tisíc lidí před stříbrskou radnicí. Fritz Haßold byl zadržen a arestován (jako ještě několikrát poté), otcovy noviny si vysloužily úřední zákaz. Rodina dostala v odboji proti Československu první ostruhy.
Po návratu do Prahy Fritz navázal na své předválečné aktivity a realizoval se ve spolkovém životě; působil v řadě německých studentských organizací, častokrát krajně vyhraněných a častokrát jako jejich čestný člen. Přispíval do sudetoněmeckých novin. Ve svém životopise z roku 1939 se pak chlubí prací v Německém árijském novinovém spolku. V roce 1923 si v metropoli otevřel vlastní právnickou kancelář.
Ve službách krajní pravice
Významný zlom v životě stříbrského Němce přišel na sklonku 20. let. Předčasné parlamentní volby v roce 1929 jej jako lídra plzeňské kandidátky Německé národní strany (Deutsche Nationalpartei, DNP) vynesly do poslaneckého křesla. Haßold podruhé obul pomyslné pruské holinky a (optikou vyhraněné části německého obyvatelstva) začal na další čtyři roky hájit zájmy utlačovaného etnika. Tentokrát na nejvyšší úrovni.
Národně socialistická DNP programově odmítala jakýkoli politický pokus o kompromis v soužití Čechů a Němců v jednom státě. Naštěstí pro český politický život, již tak destabilizovaný vnitřními spory, ale neměla v parlamentě silnou pozici. Haßold byl jedním z jejích sedmi poslanců, přičemž v parlamentu zasedalo 300 zákonodárců. Ve volbách navíc strana při srovnání s dřívějšími výsledky utržila méně hlasů. Pro své postoje se tak DNP ve sněmovně logicky dostala do politické izolace.
Haßold zastával krajně nacionalistické názory v době, kdy nacistické myšlenky svět ještě nestrašily. Sudetská otázka tu ale byla přítomná i bez pogromů. Již na přelomu 20. a 30. let se ukázalo, že se mezi českými Němci vyskytují významné síly, jež mnohonárodnostní stát z principu odmítají.
Pro politické projevy německého etnika je období, během něhož Haßold v parlamentu zasedal, do značné míry přelomové. Rok 1929 je sice ještě obdobím, kdy budoucí vůdce sudetských Němců Konrad Henlein stále vyučoval v Aši tělocvik a Karl Herman Frank v Lokti prodával knihy. V následujících letech však Evropu postihla hospodářská recese, s níž si neporadili ani českoslovenští politici. A s chudobou vzrůstá nespokojenost. Bude to pak jen pouhé opakování učebnic dějepisu, když zmíníme, že tatáž recese v roce 1933 pomohla Hitlerovi k postu říšského kancléře. Berlín měl rázem pro hlasy českých Němců mnohem větší pochopení, což pochopili i zástupci československých německých stran.
Pro Německou národní stranu tak bylo volební období 1929–1935 poslední. Kvůli politické radikalizaci byla v říjnu 1933 zastavena. Většina příznivců následně přešla k sílící Henleinově Sudetoněmecké straně.
Advokátem na malém městě
Ulice Jiřího z Poděbrad se tehdy ještě jmenovala Brenntegasse a Žižkova Wassergasse, když v domě na jejich rohu zřídil Andreas Haßold své tiskařství. V době, kterou sledujeme, se už nacionalistické noviny tiskly jinde; Haßold mladší si však v témže domě otevřel v roce 1931 právnickou praxi. Uprostřed výkonu poslaneckého mandátu tak přesídlil z metropole do rodného města.
Pokud ještě jednou nahlédneme do právníkova životopisu, dozvíme se, že praxi do Stříbra přeložil kvůli obecním volbám a „boji proti sociálnědemokratické a komunistické nadvládě“. Ten byl zřejmě úspěšný. Z podzimního hlasování Haßold vyšel jako první místostarosta. Starostou byl zvolen Franz Trötscher.
Advokátní praxi Haßold ve městě držel až do konce války. K ruce mu byl i pozdější nacistický soudce a člen polské divize jednotek SS Totenkopf Anton Baumgartl, ve 30. letech rovněž člen DNP. Společně také založili mládežnický spolek Grenzenlandjugend. Protože Haßold zastával funkci oblastního (župního) vedoucího Německé národní strany, fungovala jeho kancelář v téže době (a až do zákazu DNP) rovněž jako sídlo stranické oblastní organizace.
Zadržen byl na útěku
Třicátého září 1938 se Adolf Hitler s chutí zakrojil do svého předválečného předkrmu. Z českého talíře uzmul celé sudetské území, a pohraniční oblasti Československa začaly podléhat Berlínu namísto Praze – pokud tedy do té doby německou metropoli již dávno neposlouchaly. K velkému Německu tehdy připadlo i Stříbro, a stalo se tak jedním z okresních měst Sudetoněmecké župy.
Německé jednotky do města slavnostně vjely 9. října 1938 a Fritz Haßold celému procesu „Sturm Mies“ sekundoval jako člen ochranné jednotky SS. O týden později s ostatními německými občany manifestoval svou příslušnost k Říši. Pruskou botu německého nacionalismu obul potřetí. Ke 3. lednu 1939 vstoupil do NSDAP.
Co k právníkovu válečnému životu? Archiválie příběh tají. Zájemce směrují až na samý konec války, k datu jen o pár dní staršímu než je den Hitlerovy sebevraždy. Nacisté vyklízeli pozice a Haßold obdržel úřední list datovaný k 19. dubnu 1945, v němž je žádán, aby zajistil ubytování pro běženku Ernu Schneiderovou a její tři děti. Víc už nic.
Město americká armáda osvobodila 5. května. Prchající Fritz Haßold byl zatčen o několik dní později. Byť advokát, před poválečnou justicí se pro svou kolaboraci s nacismem neuchránil. Ani kolega soudce Baumgartl mu nepomohl, sám byl stíhán za válečné zločiny.
Poslední měsíce svého života strávil novinář, právník a někdejší poslanec v cele plzeňské borské věznice. Zde také 19. září 1945 kvůli údajně nevyhovujícím hygienickým podmínkám zemřel na furunkulózu – rozsáhlou kožní infekci, při níž se po celém těle tvoří hnisavé vředy. První organizovaný odsun stříbrských Němců proběhl čtyři měsíce po jeho smrti, 10. ledna 1946.
