Steiner Robert

Otec Josef Steiner byl bankovním úředníkem, matka Marie, roz. Kubíková, byla vzděláním učitelka, zemřela r. 1918. Gymnasium vystudoval v Praze, kde také absolvoval Filosofickou fakultu Karlovy university, obor latina a němčina. Do čtvrtého roku jeho vysokoškolských studií připadlo uzavření vysokých škol za hitlerovské okupace, a proto přijal místo učitele na gymnasiích v Kostelci nad Orlicí a v Praze, po ukončeni okupace pak v Roudnici nad Labem a na soukromých jazykových školách (Praha, Plzeň). V roce 1945 byl totálně nasazen u OT-Eulalia-Hlubočepy. Dne 25. září 1945 se oženil s Milenou, roz. Scherlovou, rovněž dcerou bankovního úředníka. Po ukončení studií a prezenční vojenské služby (1. IV. 1946 – 31. VIII. 1946) působil na gymnasiu ve Stříbře (1. IX. 1946 – 31. VIII. 1949) a v Plzni (1. IX. 1949 – 31.VIII.1950) a po zrušení tohoto gymnasia jako učitel škol II. stupně tehdejšího stříbrského okresu (Černošín, Stříbro, Jezná) do 31. ledna 1956 (během této činnosti začal dálkově studovat matematiku na Pedagogické fakultě v Plzni). Pro jeho náboženské přesvědčeni byl s ním ukončen pracovní poměr ve školství a od 1. února 1956 do 30. dubna 1968 pracoval jako účetní na státních statcích (Úlice, Kladruby 1956 – 1962 a u Západočeských dřevařských závodů (Černošín). Od 1. května 1968 se vrátil k původnímu zaměstnání středoškolského profesora a působil na gymnasiích ve Stříbře, v Mariánských Lázních a v Plané a na Zemědělské technické škole ve Stříbře. V l. 1974–1976, kdy bylo jeho působení ve školství opět politicky nežádoucí, byl odborným referentem Krajské pedagogicko-psychologické poradny v Plzni, vzhledem ke snížené pracovní schopnosti (po nemoci) na poloviční úvazek. Po odchodu do důchodu ještě pak nějakou dobu vypomáhal jako průvodce v klášteře v Kladrubech. Většinu života prožil ve Stříbře v domě č. p. 149 v dnešní Benešově ulici, na posledních pět let života získal se svou manželkou byt v domě s pečovatelskou službou, Havlíčkova ul. 512. Zemřel v Praze 16. listopadu 2004, pohřben na Ústředním hřbitově v Plzni.

Starší článek kronikářky města paní Netrvalové (kráceno):

Panu Robertovi Steinerovi se říká pane profesore. Je to projev úcty k jeho znalostem a jeho způsobu života. Sám ví, že tohoto titulu nikdy nedosáhl a také se tak nikomu nepředstavoval. Studoval na universitě, vypracovával obtížné seminární práce, ale v roce 1939 zavřeli Němci po obsazení republiky české vysoké školy, a tak nikdy už nemohl dostudovat. Ovládá perfektně němčinu, ještě švabach, umí dobře latinsky a řecky. Dodnes čte v originále díla antických spisovatelů, kteří se nečetli ani na klasických gymnázií před komunistickou érou . Nachází v tomto studiu duševní klid a pohodu, které určitě potřebuje po létech strádání za Němců i za bolševika.Nezabývá se jen četbou vážnou, ale takový Titus Maccius PLAUTUS (v učebnici pro základní školy je z něho také ukázka) ho naplní spokojeností svými veselohrami. 

Steinerovi se přestěhovali ze svého bytu v Benešově ulici do domu s pečovatelskou službou. Paní Steinerová je nadšená, vidí z okna strom, ten se zelená, sedají na něj ptáci. Téměř 60 let se dívala z okna ne šedivou zeď protějšího domu. Pan profesor je spokojen méně. Už si ve svých 87 letech asi nezvykne, kde má co své nové místo. Hodiny melodicky bijí. Všude knihy, krásně vázané i obyčejné, je vidět, že i čtené.Není tu televize. Uprostřed místnosti stůl, židle, jako zastara. 

Už za 2. světové války pracoval pan Steiner jako učitel v Praze, protože zde studoval. Učil na různých gymnáziích, nejvíce si považoval toho, že učil latinu a řečtinu na arcibiskupském církevním gymnáziu. Učil také úředníky němčině, aby mohli zůstat na svých místech za protektorátu. 

Po konci války musel na vojnu. Pak se ucházel o místo, protože se oženil.Chtěl do Plzně, odkud jeho rodina pochází. Pan inspektor mu nabídl , aby nastoupil ve Stříbře. Praha znamená velké bohatství kulturní a historické, ale pan Steiner má rád stromy, zeleň, rád se setkává s lidmi, kteří znají jeho a on je. Jeho počínání spojené s budováním pohraničí schvaloval i tchán. 

Když nastoupil v roce 1946 ve Stříbře, nepožadoval byt. Bydlel u doktora Forsta , přítelova kamaráda, v dnešním minoritském klášteře. Pak se nastěhoval k jeptiškám v Mánesově ulici č. 12. To už se měl narodit Martin. Pan Steiner věděl,že zde musí ženu s dítětem ubytovat. Pomáhal mu pracovník tehdejšího národního výboru Šafránek, otec paní Plzákové a dědeček Ing. Stáni Prokopcové. 

Pan profesor učil zde na gymnáziu tři roky. To bylo i dnešní střední odborné škole v Benešově ulici. Dodnes si vzpomíná na řadu kolegů a studentů. Mezi nimi byl Jaroslav Plecháč, Alois Kufner, čestný občan našeho města, asistent na plzeňské technice Zachariáš a řada dalších, s kterými se také několikrát sešel při srazech studentů. Dnes jsou to téměř sedmdesátníci. 

Teprve v roce 1950 nastoupil pan Steiner na základní školu v Černošíně, kde učil co bylo třeba.Tehdejší ředitel Vybíral mu domlouval, že musí klasifikovat mírněji, když to nejsou studenti. Také učil v Jezné, znovu ve Stříbře u ředitele Viléma Sedmery. Až v roce 1952 ho ze školství vyhodili úplně. Uchytil se na inzerát u státního statku v Úlicích. Dělal účetního. Ani to však nebylo bez problémů. Vzpomíná na nepříjemnou situaci, kdy byl vyšetřován esenbákem, že podepsal neprávem vyúčtování peněz. Zda na něho tuto situaci nastražili, ani sám pan Steiner neřekl. To jen nás, protřelé životem, taková ošklivost napadne. Z Úlic ho propouštěl pán z Kladrub. Jeho jméno si dobře pamatuje, zná i jeho příbuzné. Nepromluvil o nich slovo ošklivé. Když pracoval v Kladrubech v pobočce Památníku národního písemnictví, setkával se zde pravidelně s jednou z rodu tohoto ředitele. Pak už šel do Černošína na pilu. Práce se mu líbila. Tehdejší šéf pan Kacerle zůstal jeho přítelem dlouhá léta. 

Po uvolnění politické situace v tak zvaném pražském jaru si na pana profesora opět vzpomněli. Ředitel Sedmera ve Stříbře, ředitel Kobylka v Černošíně. Chtěli, aby zase učil.Jednou to nevyšlo, podruhé ano.Pět let zde na gymnáziu, které se jmenovalo střední všeobecně vzdělávací škola, nebo jedenáctiletka, učil latinu a němčinu. Dva roky před důchodem ho zase vyhodili. Pan Steiner pokorně dokončil svou pracovní éru v Černošíně na pile. Ničeho v životě nelituje, jen si nemohl kupovat knihy, které chtěl. Množství času strávil v antikvariátech. Zde si mnohé krásné knihy koupil. Ještě po roce 1989 učil latinu na našem nově otevřeném osmiletém gymnáziu. Pan profesor Steiner je jeden z mála, který ji umí. Zájemce učil němčinu, italštinu, někdy i latinu a řečtinu.