Menu
Městské muzeum ve Stříbře

S čím Vám můžeme pomoci?

rozšířené vyhledávání

Revoluční rok 1918 na Plzeňsku a ve Stříbře

Revoluční rok 1918 na Plzeňsku a ve Stříbře

Vážení čtenáři, následující dva příspěvky jsou převzaty z webu http://hamelika.webz.cz/. Popisují události na Plzeňsku v době vzniku samostatné Československé republiky z pohledu jejich přímých účastníků. Protože se týkají i Stříbra, které je zde několikrát zmiňováno, domnívám se, že by mohly zajímat i návštěvníky našich stránek. Na rozdíl od období před druhou světovou válkou, tedy záboru pohraničí nacistickým Německem, není tento časový úsek v našich dějinách podrobně zmapován a oba články nám tedy mohou navodit určitou představu, jak to v našem městě a okolí v této revoluční době vypadalo. Samozřejmě jiný pohled na tyto události měli autoři článků, tedy příslušníci českého (vlastně tehdy smyšleného „československého“) národa, který se právě vymanil z třistaleté habsburské poroby a vše německé pro něho bylo automaticky nepřátelské (když vidím stav našeho státu dnes, nejsem si zcela jist, zda bych raději pod Rakouskem neúpěl dále) a zcela jiný pohled na vznik Československa měl obyvatel Stříbra národnosti německé, jež zde žil v X­‑té generaci svých též německých předků, doteď občan Rakouska – Uherska. Než tedy začneme soudit a případně se radovat, jak jsme to těm „němčourům“ v tom osmnáctém nandali, pokusme se vžít do situace a myšlení fiktivního stříbrského občana, ze dne na den ocitnuvšího se ve státě, který si nepřál, nikdy po něm netoužil a který vůči němu (určitě alespoň zpočátku) nechoval zrovna přátelské pocity. Možná tak snáze pochopíme, proč nebyli představitelé nové státní moci v pohraničí vítáni květinami a proč došlo místy i ke krvavým šarvátkám s oběťmi na životech. Tolik tedy na úvod. 

 

Jelikož jsou oba články poměrně rozsáhlé, jsou některé pasáže vypuštěny (i tak je to dlouhé). Naopak části článků, které se týkají přímo Stříbra jsou zdůrazněny, případně opatřeny redakčními poznámkami. Aby však nebyli případní zájemci ochuzení o plnou verzi, dáváme též oba články v původním, neupravovaném znění ke stažení do příslušné sekce našeho webu („Ke stažení“). 

DTj 

Průběh vzniku Československa v roce 1918 v Plzni

Jaroslav Schiebel

(Článek ve vlastivědném časopise PLZEŇSKO čís. 5 a 6/1928 "Vojenský převrat v Plzni")

"Inter arma silent leges!" praví Cicero ve své řeči "pro Milone" a slova jeho stala se běžnou, až po dnešní dobu bohužel pravdivou průpovědí. To zkusili jsme velmi citelně také na sobě v Rakousku, za světové války. Je arci pravdou, že za války přechází největší část zodpovědnosti z politiků na vojáky a že tudíž jim také ve veřejné správě musí býti ponechávána větší volnost, než by dovolovaly mírové právní poměry. Avšak tak, jak si počínala u nás za války rakouská vojenská správa, provozujíc při tom krutou národnostní politiku, směřující na potlačení všech neněmeckých a nemaďarských národů, nedá se omluviti ani tím nejpřísnějším obdivovatelem války a tato neurvalost vymstila se na Rakousko – Uhersku strašně.

Dnes však již můžeme s dobrým svědomím přikročiti k vylíčení, jakým způsobem byl v roce 1918 proveden náš politický převrat v Plzni po stránce vojenské.

Když nadešly chvíle, kde jsme poznali, že příchod převratu jest už jenom otázkou zcela krátké doby, hleděli jsme v Plzni s nemalým napětím a snad i trochu s obavami vstříc úpravě vojenských záležitostí pro nové poměry. Dosavadní chování staničního velitelství a okolnost, že maďarské posádce bylo stále připomínáno, že jest do Plzně poslána jaksi jako trestní expedice, ale v neposlední řadě však působení okresního hejtmana V. Dvořáka a plukovníka Feuereggera, ohrožovaly možnost poměrně klidného a nekrvavého přechodu vojenské organisace do nových rukou. Mimo to hrozily vyhlídky, že vojsko zpět proudící z front, rozpuštění blízkých zajateckých táborů a zastavení válečné výroby ve Škodových závodech, vše to úhrnem nepřispěje k utvoření klidnější atmosféry v Plzni ve chvíli, až nastane vlastní převrat.

V Národním výboru nebylo vojenského odborníka, jenž by byl do nejmenších podrobnosti znal taje vojenské organisace a jejího vnitřního mechanismu. Tu dal se v den před převratem major Vl. Mattuš, který se nevyzván a již se slovanskou kokardou na své vojenské čepici, dostavil do schůze Národního výboru, k disposici nového systému. Podobně učinil i ppl. auditor dr. Ot. Adam. Oba tito také byli prvními důstojníky, již měli odvahu v plzeňských ulicích se objevili se slovanskými odznaky na čepicích.

Když nadešel vzrušný den 28. října, tu se stále více objevovalo vojáků, rekonvalescentů a námořníků v plzeňských ulicích se slovanskými odznaky na čepicích na znamení, že se staví do služeb nového státu. A ještě během dopoledne bylo v plzeňských ulicích viděti značný počet odvážnějších dívek, jež srdnatě a s roztomilým úsměvem na rtech nabízely maďarským důstojníkům a vojákům pro výzdobu jich stejnokrojů maďarské trikolory. Zprvu zaraženě a váhavě, pak ale přece byly podobné dárky přijímány, ačkoli nosem jich bylo ještě téhož dne staničním velitelstvím co nejpřísněji zakázáno.

Mezi tím došel z Národního výboru v Praze telegram od dra. Scheinera, nařizující mobilisaci Sokolstva. Záhy dopoledne začaly se ulice plzeňské červenati sokolskými košilemi, jichž nositelé spěchali na předem ustanovená stanoviště ku převzetí vykázaných jim strážních služeb. Také členové Dělnické Tělocvičné Jednoty dostavili se na radnici, odkud byli dle potřeby spolu se Sokoly přikazováni k bezpečnostní službě. Všici arci neozbrojeni. Do večera 28. října byla bezpečnostní služba v Plzni pevně organisována.

V noci došla zpráva, že generál Kestranek, vojenský velitel a generál Zamantoni, místní velitel pražský, odevzdal o 9. hod. večerní vojenskou správu do rukou Národnímu výboru v Praze, který odevzdal vrchní správu vojenských věcí do rukou dra Jos. Scheinera, starosty Čsl. Obce Sokolské.

Dne 29. října dostavili se z radnice zástupci Národního výboru dr. Mandl, dr. B. Guldener a L. Pik k staničnímu veliteli vojenskému, ppm. Blumovi, sdělili s ním, jak se pražské velitelství zachovalo a vyzvali ho, aby též odevzdal správě veškerých vojenských věcí do rukou plzeňského Národního výboru. Generál Blum bled a rozechvěn prohlásil, že bez pokynů ministerstva války z Vídně nemůže tak učiniti. Dána mu pro odpověď lhůta do odpoledne. Telefonoval do Vídně a byl odtud poukázán, aby své místo neopouštěl. K večeru došla ho komická telefonická zpráva z Vídně, že příštího dne přibude do Plzně delegát ministerstva války, který se s Národním výborem o celé věci dohodne.

Národní výbor vzdor tornu, že věděl, že tento průtah jest marným, až do příchodu těch ohlášených zpráv z Vídně přidělil k dozoru nad místním velitelstvím Sokoly Berdycha a Koubka, kteří se ještě téhož dne ujali svého úřadu.

Členové jízdního Sokola Václav Khüry a Václav Sládek byli jmenováni důvěrníky Národ. výboru při přejímání vojenských koní.

Bylo zapotřebí neobyčejné pevnosti a duchapřítomnosti v řešení úkolů, převratem daných a revoluční nálada lidu musela býti s velkým taktem udržována v takových mezích, aby nedošlo k nějakému krvavému neštěstí. Tak na př. bylo zabráněno tomu, aby studenti a dělníci vnikli do okres. hejtmanství, kde se chtěli zmocniti osoby hejtmana Dvořáka a pověsiti ho, a major Mattuš musel vynaložiti veškerou svoji námahu, aby za bránil pokusu rekonvalescentních a raněných důstojníků, spolu s narychlo sestaveným oddílem vojáků, o zajmutí maďarské posádky.

Sluší připomenouti, že plukovník Feueregger hned při převratu prchl do Prahy. Z Plzně vyhnalo ho zlé svědomí.

Žádosti ty slíbeno splniti a v důsledku toho odjel major Mattuš dne 30. října ráno autem do Prahy, kde s členem vlády drem Zahradníkem vyjednal vše potřebné ohledně, odjezdu uherského vojska a tak umožnil chéfu plzeňské dopravní služby Haladovi, aby své, již dříve v Nár. výboru sjednané disposice v té věci uskutečnil.

Dne 31. října oznámil staniční velitel ppm. Blum Národnímu výboru, že byl ministerstvem války z Vídně zmocněn, aby složil svoji funkci. Před tím již byly na staničním velitelství jakési spisy v kamnech páleny, které by byly patrně mohly vojenskou správu v něčem kompromitovati. Převzetí staničního velitelství stalo se k žádosti vídeňského ministerstva protokolárně a do zápisu vsunul ještě ppm. Blum jménem Vídně komickou podmínku, že Národní výbor se zavazuje od nynějška pečovati o klid a pořádek v Plzni. Protokol, ten podepsali jménem Národního výboru dr. M. Mandla posl. L. Pik.

Nato byl ve zvláštní schůzi Národního výboru jmenován staničním velitelem, maj. Mattuš. Zároveň vzdán srdečný dík podplukovníku dru Ot. Adamovi za jeho obětavou a horlivou součinnost. Major Mattuš poté si opatřil z Prahy potvrzení svého ustanovení. Svého nového úřadu ujal se dne 1. listopadu, kdy také byl v Plzni vydán první český vojenský rozkaz.

Jelikož byly obavy, že za převratového zmatku budou činěny další pokusy o uschování rozvlečení nebo odvezení vojenského materiálu, bylo uloženo Sokolu a členům DTJ. zameziti tomu a zmocniti se vojenských skladišť. K pomoci jim dána městská policejní stráž (které byla dne 28. října odebrána poboční zbraň). Ukázalo, se, že opatření to bylo velmi moudré, neboť maďarští vojáci snažili se před svými odjezdy vybrati si z vojenských skladišť co se jen dalo. Některý voják oblékl si na sebe po 3 – 4 kusech spodního prádla, dvě bluzy, pláště atd. Na to však bedliví strážci skladišť připadli a rázně podobné zamezili. Při tom arci, udály se komické scény, když se museli Maďaři opět z „rekvirovaných“ kusů prádla a částí uniformy vysvlékati.

Dne 2. listopadu také četnické velitelství dostavilo se k Národnímu výboru s oznámením, že četnictvo českého západu staví se do jeho služeb, což s povděkem přijato a s velitelstvím všecky disposice pro organisaci bezpečnostní služby na venkově smluveny. Současně zřídil Národní výbor „Sbor pro veřejný pořádek a obecné blaho“ ze členů Sokola, DTJ. a Národní milice, který vystřídal dosavadní, jen improvisovanou bezpečnostní službu. Kancelář sboru toho zřízena vedle radnice v t. zv. „Císařském domě“. Také pro tuto instituci vypracoval organisační řád a služební pokyny policejní referent měst. rada dr. Vrabec.

Dobřanská česká menšina oznámila Národnímu výboru některé své stížnosti a obavy, neboť ve zněmčeném území počalo se hned po převratu ozývati hnutí pro samostatné Deutschböhmen. Na základě těchto stížností a obav vyslán z Plzně nadporučík Wollner do Dobřan s písemným příkazem, aby převzal od tamního podplukovníka Wavry tamní vojenské velení. Bylo však pravděpodobno, že toho rozkazu nebude uposlechnuto, neboť Dobřany nepodléhaly plzeňskému velitelství. Nebylo ale času vyžádati si z Prahy přesnější rozkazy. Proto major Mattuš vepsal do rozkazu nadp. Wollnerovi, že tento jest vyslán z rozkazu pražského velitelství, což pomohlo. Případ ten byl arci u vojenského vedení Národního výboru v Praze dodatečně omluven. Převzetí stalo se hladce a klidně. Dne 3. listopadu bylo počato s obsazováním t. zv. zněmčeného území národním vojskem a sice v den ten byly obsazeny Stodo a Stříbro. V Hostouni bylo zabaveno 1200 erárních koní, které byly v noci převezeny do Klatov a do Domažlic. Pak bylo postupně pokračováno s obsazováním zněmčených míst. Při tom, jakož i při všech ostatních zachraňovacích akcích vykonala naše železnice služby přímo obrovské. Byloť na plzeňském hlavním nádraží už v posledních dnech před převratem organisačně vše připravováno, takže hned za převratu a po něm pracovala dopravní služba bez poruchy a vzorně. Celý železniční aparát pracoval pod vrchním vedením přednosty Halady, člena Národního výboru, obdivuhodně.

Dne 3. listopadu přibylo do Plzně 60 italských a francouzských zajatců, uprchlých z německých zajateckých táborů. Městský úřad pro cizinecký ruch se jich ujal a po jich občerstvení a prohlídce městem vypravil je dále do jich domovů. Zatím již pokračovala vnitřní organisace československého vojska. Dne 5. listopadu učinila politická správa v Plzni veřejnou výzvu, aby vojáci, již opustili bez dovolení své oddíly nebo formace, přihlásili se buď u doplňovacího velitelství 35. pěšího pluku nebo u evidence zeměbrany, neboť jinak by všichni, kdož jsou ještě ve vojenské povinnosti, avšak se ji vzdalují, byli tresty stíháni. Přísnější tón této výzvy byl první známkou, že má z revolučního opojení opět nastati návrat k pravidelnému chodu ve veřejné správě.

Zatím už docházely ze zněmčeného území na českém západě opětné zprávy, že tamní veřejní činitelé bouří obyvatelstvo proti novému režimu. Tak bylo do Plzně hlášeno, že ve Stříbře rada zem. soudu Rölling, přednosta tamního okresního soudu, pokusil se o suspendování tamního českého okresního soudce Košťála, přerušil úřední styky s plzeňským krajským soudem, jemuž podléhal a oznámil krajské mu soudu v Chebu, že se mu podřizuje. Posílal tam také již úřední věci, které měl svému nadřízenému úřadu v Plzni dodávati a také již do Chebu dodával z vyšetřovací vazby vězně.

(popisováno rovněž i ve druhém článku – pozn.editora)

Dále došla Národnímu výboru zpráva, že dne 3. listopadu muselo býti v Chomutově vyhlášeno stanné právo, jelikož tam chátra vyloupila vojenské skladiště a vyzbrojila se jako německá „Volkswehr“. Bylo tedy stále více patrno, že smírné rozšíření veřejné správní služby až k zemským hranicím nebude možné a že bude muset provedeno býti pomocí ostřejších, vojenských opatření.

Dne 8. listopadu také vyšlo nařízení, aby vojsko nosilo červenobílé kokardy.

Nový chef okresní politické správy vládní rada Šlechta uveřejnil také 8. listopadu vyzvání, aby z nařízení vojenské správy hlásili se vojíni ročníků 1900 – 1873 u doplňovacího velitelství domobrany. Ti, kdož však se již dali zařaditi do prozatímných formací národní gardy (národní milice), mají zatím setrvati v této, až do dalšího rozhodnutí.

Příběhy dne 8. listopadu zakončil návrat pochodových částí 7. střeleckého pluku (plzeňského) z Resintty v Italii. Když projížděl oddíl tento Solnohradem, byl tamními domácími gardami odzbrojen. Je samozřejmo, že vracející se vojínové tito byli při svém příchodu do Plzně také úředně i obecenstvem srdečně přivítáni a do organisace čsl. vojska zařazeni.

Den 9. listopadu přinesl některé závažnější události. Předně nadešlo zakončení činnosti Národní stráže, kterou tvořil Sokol a D. T. J. a která obstarávala bezpečnostní službu v městě. Na dále opět mohla služba tato ponechána býti policii a četnictvu, které – náležitě doplněny, mohly se spolehlivě ujmouti svých funkcí. V sousedních Klatovech byl jmenován místním velitelem národní gardy dosavadní rytmistr 14. dragounského pluku hrabě Norbert Kolovrat – Libštejnský, což bylo plzeňskému velitelství ohlášeno. Stejného dne byl národní gardě odevzdán nový prapor, kterým byl nahražen dosavadní provisorní, na rychlo obstaraný. Nový prapor zhotovila a vojsku věnovala Česká Jednota paní a dívek Plzeňských.

Jelikož došly zprávy, že zfanatisovaní němečtí sedláci a stříbrská „Volkswehr“ obsadili stanici Nové Dvory, tam pozastavovali vlaky, obírali pocestné a ničili co našli, vyslán tam vojenský oddíl, který protistátnímu tomuto řádění učinil konec. Stříbrská Volkswehr i její civilní samozvaní „strážcové veřejného pořádku“ před vojskem vzali do zaječích. Stejného dne bylo uvaleno na Falknov stanné právo a byl tam poslán k udržení pořádku oddíl národní gardy, který po sjednání pořádku se zase vrátil.

Náhradní prapor 35. pěšího pluku vrátil se z Hermagoru bez velitele a proto byl povolán z Kroměříže podplukovník Vilém Slezáček, o němž se již dříve stala již zběžná zmínka. Ten převzal vedení „plzeňských hochů“, u nichž již za Rakouska jako subalterní důstojník sloužil.

Jelikož se vracelo stále více vojáků z fronty a organisování čsl. vojska pokročilo utěšeně, bylo možno pomýšleti na propouštění přebytečných sil. Tak došlo dne 13. listopadu nařízení, že mají v prvé řadě býti propouštěni z činné vojenské služby: obecní úředníci, strážníci policejní a jiní zaměstnanci samosprávy, úředníci bank a ostatních peněžních úřadů a žurnalisté.

Odboj ve zněmčeném území stával se každou hodinou smělejším. Cestující, již z tamních krajin přicházeli, vypravovali, jak se všude tvoří „Volkswehry“, jak se vyzbrojují z vojenských skladišť, jak byli čeští menšináři v území tomto neustále všemožnými vyhrůžkami a útisky a jinak týráni a jak bylo německému obecenstvu slibováno, že přijde z německé říše vojsko na pomoc, takto bude „Deutschböhmen“ jako spolková země státu „Deutschösterreich“ zabezpečeno a až nadejde vhodná chvíle, vše k velkému Německu přivtěleno.

V Praze, kde bylo ústřední vedení velkými pracemi státně‑organisačními plně Zaměstnáno, nepociťovali ostrost a nebezpečnost této situace v našem pohraničí do takové míry, jako my zde v Plzni, kteří jako hlavní opěrný bod západočeských menšin od věků jsme odkázáni na tuhou obrannou práci. Nebylo radno se zabezpečením našich hranic příliš dlouho odkládati, neboť byl tím německý odboj jen posilován. Proto se usnesl Národní výbor v Plzni dne 14. listopadu po důkladné úradě se zástupci vojska, že má býti přikročeno k soustavnému vojenskému obsazování a zabezpečování českozápadního pohraničí, v němž nejtužší odboj se vyvíjel. Ale plzeňský. Národní výbor nedisponoval prozatím dostatečnými vojenskými silami, aby byl mohl pomýšleti na provedení té akce ihned, s náležitým důrazem a trvalým úspěchem až do Chebu, Karlových Varů a až do nejzaššího kouta českého severozápadu, do Falknova, Aše a Lokte. Z Prahy bylo vydáno heslo, aby německý odboj byl potlačen sice energicky, ale bez používání příkrých prostředků, které by byly mohly míti v zápětí branný odpor odbojníků nebo prolévání krve. V českém vnitrozemí, národnostně úplně zabezpečeném, nebyla nikdy náležitě hodnocena nacionální mentalita pohraničního německého obyvatelstva, zejména pak onoho v chebském území, 

které zahraniční propaganda všeněmecká již po léta neustálým protičeským štvaním pro své úmysly vychovávala. Toto vše arci bylo v Plzni lépe známo a proto také Národní výbor odhodlal se ve věci té dle míry daných prostředků se vší rozhodností zahájiti záchrannou práci a sice v prvé řadě obsazením železniční trati do Stříbra a tohoto, někdy husitského, nyní německy zfanatisovaného města samotného. Nato mělo dále do ohroženého území postupováno býti. Vojenské vedení akce té převzal podplukovník Vilém Slezáček.

Vojenská správa zahájila energicky své přípravy k expedici do našeho pohraničí, odkud dne 14. listopadu byly do Plzně dodány proklamace, nesoucí podpisy dra Titty, Rehatschka a Künstnera a vyzývající Němce v Čechách, aby Čsl. vládě neodváděli žádné peníze, nech jakoukoli formou, jako daně atd., nýbrž aby posílali hojně příspěvků na obranu proti připojení „Deutschböhmen“ k Čsl. státu. Je zcela pochopitelno, že v takové pohnuté době rojily se nejdobrodružnější pověsti. Tak také dne 15. listopadu vynořila a rychle se rozšířila zpráva, že do Plzně vtáhnou v nejkratší době oddíly dohodového vojska na pomoc k pacifikování revoltujícího zněmčeného území. Zpráva ta byla asi vyvolána tím, že byl na den 16. listopadu opovězen příjezd většího počtu italských důstojníků z Hořovic, kde byli internováni zajatí italští důstojníci. Ti však přišli jenom na prohlídku našeho města, kterou vykonali za vedení městské cizinecké kanceláře, jejíž chéfem byl za oné doby autor této statě.

Posádce plzeňské dostalo se dne 17. listopadu podstatného zesílení návratem polních oddílů 7. střeleckého pluku, který počtem 1200 mužů přibyl z fronty kolem 9. hodiny dopolední do Plzně.

Byl už nejvyšší čas, aby akce proti německému odboji byla zahájena, neboť takto odvažoval se již do nejbližšího okolí Plzně. Tak došla dne 17. listopadu do Plzně zpráva, že v Touškově organisoval setník Pfrogner ze Stříbra setninu Volkswehru, obsadil tamní nádraží a rekviruje po celém okolí potraviny a různé jiné předměty denní potřeby, kteroužto svoji kořist posílá do Chebu. Několik jeho gardistů bylo při této své nelegální činnosti zatčeno a do Plzně dodáno. Pfrogner byl do té míry drzým, že se odvážil dokonce přijeti do Plzně a zde reklamovati propuštění těch svých zbrojnošů. Zmizel však rychle, když shledal, že by ho mohl stihnouti podobný osud, jako je.V sousedních Liticích, tedy jen hodinu cesty od Plzně, jichž obecní správa se hned při převratu přihlásila pod právomoc Národního výboru, konstituoval se následkem, agitace emisařů ze Stodska, také výbor pro Deutschböhmen. Náležité zchlazení těchto všeněmecky rozpálených mozků nedalo arci velkou práci. Záhy přišli zase k rozumu, když jim bylo pohrozeno, že bude do obce vloženo vojsko.

(Zda se jedná o Antonta Pfognera v našich „rodácích“ netušíme, ale je to vcelku pravděpodobné – poz.editora)

Dne 19. listopadu žádali plzeňští důstojníci telegraficky ministra národní obrany Klofáče, aby nebylo otáleno s mobilisací k pacifikaci Slovenska, kde řádily maďarské tlupy. Téhož dne došla zpráva, že do Plzně přiletí několik francouzských aeroplanů, které prý mají v tomto městě pro delší dobu zůstati posádkou, k disposici čsl. vlády. Už byly pro ně také hangary chystány, avšak ukázalo se, že zpráva ta byla lichá, neboť k příletu spojeneckých letadel nedošlo.

Stejného dne ráno započala akce se zajišťováním bouřícího se zněmčeného území. Byl vypraven zvláštní vlak z Plzně, ve kterém odjela komise, složená ze členů Národního výboru dra Vrabce a insp. Halady, dále z policejního ředitele dra Kráčmera, jakož i dvě setniny 35. pěšího pluku. Vlak ten dorazil o 7. hodině ranní do Stříbra, kdež bylo nádraží obsazeno tamním „Volkwehrem“. Ozbrojenci ti byli bez velkých okolků vojskem obklopeni, od zbrojeni a postaveny k nim vojenské stráže, načež výprava vtáhla o 7. hodině ranní do Stříbra, kdež ihned byly všecky veřejné budovy a důležitější posice dle předem přesně rozvrženého plánu obsazeny. Ke komisi dostavili se tamní purkmistr Streeruwitz a stříbrskou německou radou za politického správce ustanovený koncipista Mastalirsch, který byl předtím sesadil jménem německé národní rady okresního hejtmana Marschnera, svého dosavadního chéfa. Purkmistr Streeruwitz prohlásil, že se novému pořádku podrobuje jako purkmistr a jako poštmistr, avšak vyhradil si, že složí slib později. Horkokrevný Mastalirsch prohlásil, že se nepodrobuje a že nový pořádek neuznává. Samozřejmě bylo mu poznamenáno, že na toto jeho, velkopanské prohlášení dbáno nebude a že – kdyby se odvážil výpravě v jejích úkolech překážeti, bude zatčen a k plzeňskému soudu vojenskou eskortou dopraven. Nato byl okresní hejtman Marschner do svého úřadu znovu dosazen, plnou mocí opatřen a k jeho podpoře zanechána posádka 100 mužů s pěti důstojníky.

Poté vypravil se ostatek expedice dále do Mariánských Lázní, kam dojel zvláštní vlak o 12. hodině polední. Současně tam dorazila na nádraží z Chebu zásilka 100 pušek se střelivem pro mariánskolázeňskou „Volkswehr“. Plzeňská výprava arci tuto zásilku ihned zabavila. Nato nastoupen pochod do města a k okresnímu hejtmanství, kde chéf téhož dr. Lehrmann bez průtahu prohlásil, že se podrobuje a vstupuje do služeb českoslov. vlády. Zatím seběhlo se před okresní hejtmanství několik set zfanatisovaných lidí s purkmistrem drem Turbou a členy německé národní rady v čele. Tito vůdcové vešli do úřadoven hejtmanství, kde purkmistr dr. Turba rozhodně žádal, aby bylo vojsko z Mar. Lázní odvoláno a za vydání zabavených zbraní a střeliva, jinak prý neručí za bezpečnost. Komise zhorka nakvašenému purkmistrovi prohlásila, že toto poslednější od něho nikdo nežádá a že pořádek a veřejná bezpečnost budou zachovány i bez něho, ba i event. proti jeho vůli. O všem ostatním bude rozhodnuto, až dojdou z Prahy, kam byla podána telefonická zpráva, potřebné rozkazy. Ohledně za bavených zbraní bylo kategoricky prohlášeno, že zůstanou zabaveny a budou do Plzně odvezeny. Purkmistru i národní radě dáno na srozuměnou, že další bouření trpěno nebude a že v pádu potřeby bude čeleno všem nepořádkům nejostřejšími prostředky.

Mezitím však došel z Prahy od vlády rozkaz, aby prozatím bylo od obsazení Mariánských Lázní upuštěno a výprava aby se vrátila do Plzně. Nato komise a vojsko zvláštním vlakem odjeli do svého domova. Cestou ještě zanechali ve Stříbře 30 mužů k zesílení po sádky.

V obsazeném Stříbře pokusil se dne 23. listopadu přednosta tamního okresního soudu dr. Jos. RödIing společně se studenty: oktavánem Krönerem, septimánem Voglem a studujícím práv, synem tamního knihkupce Hassolda, (pozn. ed.: ano, je to náš Fritz Hassold– viz. „rodáci“) vyvolati vzpouru a vésti pobouřený lid proti okresnímu hejtmanovi, čsl. vládou dosazenému. Hejtmanství povolalo na svoji ochranu vojsko a podalo o příhodě té do Plzně telefonickou zprávu, načež byli jmenovaní vzbouřenci následujícího dne zatčeni a do Plzně dopraveni. Je charakteristické, že dne 2. prosince žádal rakouský státní tajemník zahraničních věcí ve Vídni vyslance Tusara, aby vymohl na vládě nejen propuštění zatčených z vazby, nýbrž i také opětné dosazení Rödlinga, zatčeného pro vzbouření a veřejné násilí, do jeho dřívějšího soudcovského úřadu. Jakou odpověď obdržel, možno si domysliti.

Tím končí v rámci našeho článku vylíčení událostí, sběhnuvších se za vojenského převratu roku 1918 a věcí přímo s ním souvisejících. Dnem 15. prosince skončily krajinské Národní výbory vzhledem na pokroky v organisaci státní správy svoji činnost. Plzeňský Národní výbor sice ještě, podobně jako Národní výbory na Kladně, v Mor. Ostravě, Brně a v Teplicích, byl pověřen dalšími úkoly, zejména vzhledem k ochraně menšin a k provedení voleb. Vojenské záležitosti však již obstarávalo ministerstvo N. O. přímo.

Naše líčení muselo býti s ohledem na velmi obsáhlou látku formulováno co nejstručněji, ačkoli zejména jeho část o obsazování zněmčeného území dala by se do větší zajímavosti rozhojniti přečetnými, pozoruhodnými episodami. Zachování těchto pro paměť příštích pokolení musíme ponechati arci pro objemnější vzpomínkové záznamy.

Prameny: Zápisky dle sdělení pp. majora Vl. Mattuše, podpluk. – auditora dra. Ot. Adama, generála Viléma Slezáčka, spisy Národního výboru v Plzni, sdělení policejního ředitele dra Vl. Kráčmera, časopisy: „Český Deník“, „Nová Doba“, „Karlsbader Anzeiger“, „Reichenberger Ztg.“ a hlavní pražské časopisy z roku 1918, jakož i zapsané osobní zážitky a poznatky autora.

Pozn. editora – článek byl výrazně zkrácen s důrazem na zachování pasáží týkajících se Stříbra. Plnou verzi si zájemci mohou stáhnout v sekci „Ke stažení“, nebo pod článkem.


Osvobození západních Čech

Jaroslav Hora

Nadporučík Jaroslav HORA se vrátil do Plzně z Korutan s náhradním praporem 35. pěšího plzeňského pluku a měl slavnostní řeč při návratu pluku na nádraží v Plzni dne 6. listopadu 1918. Tento jeho článek byl zveřejněn v roce 1934 v Jubilejním sborníku Národní Jednoty pošumavské. Uvádí, že byl pobočníkem podplk. Slezáčka, velitele plzeňského pluku – jeho vzpomínky jsou tedy autentické a doplňují Schiebelovo vyprávění.

Dne 10. listopadu ustavuje ředitel Kostinec v Chotíkově národní výbor, téhož dne provedena očista obecní správy německé v Hrobčicích a přechází správa obce línské do rukou českých. Dne 17. listopadu dosazena do Lhoty u Dobřan nová správní komise s paritou českých zástupců, 24. téhož měsíce již dává dr. Lukavský na schůzi Čechů podnět k založení české školy v Chotěšově a v příštím měsíci jedná o otevření české školy v Holýšově, Čemínech atd.

Ale Čechové ze vzdálenějších zněmčených krajů ještě dlouho čekali na své osvobození, ba bylo jim vytrpěti zlé ústrky od Němců, kteří najednou hledali spásy ve Wilsonově hesle o sebeurčení národů a zřídili v Liberci svou vlastní vládu pro "Deutschböhmen". Pověstný třebenický dr. Titta, předseda německého Volksratu, verbuje z vracejících se vojáků německou armádu nové vlády – Volkswehr, přes Bavory a Cheb se dovážejí k nám zbraně a jiný válečný materiál, němečtí agitátoři zbavují české úředníky, zřízence a četníky míst, dosazují své lidi, kteří skládají přísahu věrnosti nové vládě "Deutschböhmen". Tito němečtí úředníci nutí rolníky, aby neodváděli obilí komisionářům čsl. státu, zabavují vagony potravin, určené pro české území, zastavují dovoz uhlí ze severních Čech pro dráhy a dokonce odpírají potraviny Čechům v zněmčeném území a vydávají je krutému strádání hladem.

Dnes sotva chápeme troufalost litických Němců, kteří ještě 17. listopadu ustavili svůj německý výbor pro libereckou vládu, Němců stodských, kteří 1. prosince svolávají tábor lidu z celého kraje, aby veřejně osvědčili nelásku k novému státu a věrnost vládě Lodgmannově, nechápeme ani smělosti přednosty okresního soudu stříbrského Rödlinga, který odmítal česká podání, posílal akta do Chebu, a když mu bylo krajským soudem plzeňským oznámeno suspendování, sám zbavil úřadu českého soudce.

Ještě v polovině listopadu vázla doprava železniční od Stříbra k Chebu a od Blatna k Žatci, čeští zaměstnanci byli v některých stanicích napadáni ozbrojenou německou milicí a rozjitřeným německým obyvatelstvem, zabavovány jim potraviny i jiný majetek, takže leckde stěží zachránili holé životy.

Bylo tedy nutno zjednati nápravu vojenským obsazením. 6. listopadu se vracejí pětatřicátníci od náhradního praporu v Korutanech – pěší pluk č. 35 byl zajat na italském bojišti a druhý domácí pluk zeměbranecký byl ponechán v pověstném Rumburku – a tvoří první roty ukázněného nového vojska Československého a spolu s oddíly národní gardy se dávají do služeb Národního výboru plzeňského pro tuto osvobozovací akci.

Již 19. listopadu odjíždějí dvě roty p. p1. č. 35 pod velením podplukovníka Viléma Slezáčka, jehož jsem byl pobočníkem, spolu s delegáty Národního výboru plzeňského do Stříbra. Časně zrána obsazeno starobylé náměstí, zajištěny všechny veřejné budovy, místní Volkswehr odzbrojen a správce hejtmanství Mastalirsch, dosazený Němci, zbaven svého úřadu, na který byl znovu dosazen dřívější okres. hejtman Marschner, starý purkmistr stříbrský Streruwitz s pláčem slibuje věrnost československému státu a v městě ponechána posádka 100 mužů.

Téhož dne v poledne dorazilo vojsko na nádraží do Mariánských Lázní, kde zabavilo pušky a vojenský materiál, dodaný z Chebu, a k překvapení Němců vstupuje do města. Ačkoliv se správce hejtmanství Lehrmann ochotně podvoluje našim rozkazům, dochází ke srocení lidu, štvaného dr. Turbou a vůdci nacionálů, kteří prohlašují, že nemohou ručiti za bezpečnost české delegace, obracejí se na pražské místodržitelství, odkud dán pokyn, aby se "Česká komise z Plzně" i s vojenskou asistencí vrátila.

Byl to pro nás, československé vojáky, rozkaz velmi trapný. Nemohli jsme ani chápati troufalosti Němců při čerstvé paměti jejich porážky v světové válce, ale byli jsme rozhořčeni slabostí pražského úřadu, který, snad také pod dojmem referátu jednoho člena naší komise, ukazujícího na slabou vojenskou asistenci 120 mužů a 2 kulometů, dal pokyn k ústupu, ač jsme viděli, že vzorně ukázněným oddílem postačíme k udržení klidu a pořádku v městě.

Němci jásali a stříbrským občanům tak bylo dodáno odvahy k demonstracím dne 23. listopadu, které zavinil suspendovaný přednosta soudu Rödling a při nichž byl ztýrán okresní hejtman a napadeni i čeští vojáci. Téhož dne odjíždíme do Stříbra s vojenskou posilou, Rödling a strůjci demonstrací zatčeni a odvezeni do Plzně, mladý Hassold, (viz. sekce „rodáci a občané“ - poz. editora) syn pověstného redaktora štvavého listu stříbrského Wacht an der Miesa, před zatčením uprchl. Dnes je tento hrdina poslancem Národního shromáždění a vůdcem německého odboje na Stříbrsku. Již příštího dne státní tajemník zahraničního úřadu vídeňského protestoval proti zatčení Rödlingovu a dokonce žádal, aby se mohl tento štváč zase vrátiti "do svého okresu". Zakročení diplomatické však nepomohlo a Rödling byl propuštěn teprve po skončeném vyšetřování.

Dne 2. prosince odjíždí pochodová rota s dvěma kulomety do Horšovského Týna. Na nádraží v Staňkově jsme vyslechli od vážných občanů hrůzné zprávy o německém odboji, zákopech s drátěnými překážkami, kulometech na věži kostela a pod. Bylo tedy telefonní spojení s městem přerušeno a připravili jsme se na boj obrněním vlaku. Na voze před lokomotivou jsem jel s dvěma kulomety a údernou četou, na lokomotivě jel velitel Slezáček. Vlak se blíží k městu, po "nepříteli" nebylo stopy.

Několik volkswehráků, hlídkujících na nádraží, sotvaže nás spatřilo, odhodilo pušky a dalo se na útěk. Byli ovšem našimi "úderníky" dohoněni a s ostatním mužstvem, které v čekárně hrálo karty o peníze z "rekvisic", zajati po tu dobu, dokud neoškrabali našim kuchařům brambory. Město bylo obsazeno v klidu, národní výbor rozpuštěn, v úřadech zjednán pořádek, a zatím co se německá dívčí mládež bavila pohledem na své hrdiny a pošilhávala po našich chlapcích, odjeli jsme s částí roty do Poběžovic, kde byla ponechána četa posádkou.

(Dále následuje popis obsazení Karlových Varů, Bečova aj. a především Chebu – viz plná verze ke stažení – pozn, editora)

Dnes vzpomínám s úctou zesnulého vůdce celé akce generála Slezáčka, který svou energii později skvěle uplatnil v bojích na Slovensku, a s obdivem vzpomínám milých pětatřicátníků, kteří dokázali, že jsou hodnými druhy svých zahraničních bratří legionářů, a – jak také potvrdilo pochvalné uznání zemského velitelství – stali se chloubou československé armády.

Zněmčené území západních Čech bylo osvobozeno. Čeští hraničáři, do té doby krutě strádající lidsky i národně, všude nás vítali se slzami radosti a hlubokého dojetí. A bylo jich tolik, že jsme již tehdy poznali, že obsazené území je naše nejen po právu historickém, ale také po právu přirozeném.

(neodpustím si poznámku, že v předchozí větě je spíše přání otcem myšlenky - myšleno to množství vítajících :) - pozn. editora)

Nastala jim nova doba lepšího života. Bohužel však ještě ani dnes nejsou splněny mnohé jejich tehdejší naděje a oprávněné tužby.

 

 

Níže jsou ke stažení oba články v plném znění, bez redakčních úprav - provedeno bylo pouze jejich formátování.

 

Vzhledem k četným dotazům sdělujeme, že podplukovník Vilém Slezáček není s největší pravděpodobností předkem ani příbuzným Bořka Slezáčka, byť zcela vyloučit tuto možnost nemůžeme.

Přílohy

Osvobození západních Čech

Osvobození západních Čech.pdf
Typ souboru: PDF dokument, Velikost: 71,72 kB

Průběh vzniku Československa v roce 1918 v Plzni

Průběh vzniku Československa v roce 1918 v Plzni.pdf
Typ souboru: PDF dokument, Velikost: 169,4 kB
Datum vložení: 31. 1. 2018 13:00
Datum poslední aktualizace: 31. 1. 2018 13:04
Autor: Bc. Veronika Peteříková

Mohlo by Vás zajímat

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 1 2

Sociální sítě

Asociace muzeí ČR


nahoru