Odkaz na fotogalerii
Plzeňská ulice - vyústění na náměstí
Zřícený dům čp. 54 na Plzeňské ulici. Časově zařadit tento snímek mohu jen rámcově, a to slovy: „první polovina 50. let. K případu se tehdy tradovalo, že „kdosi“ potřeboval dříví na zátop…(a snad se mluvilo i o konkrétních osobách). Každopádně – po tomto „ozdravném řezu“ (a v tehdejší době) byla chalupa zralá tak akorát na zbourání…čímž byly vytvořeny podmínky, aby zde přibližně po padesáti letech vzniklo regulérní elegantní parkoviště.
Plzeňská - pohled k náměstí
obr.68 (1968) Obr.67 - wehrmacht odchází za zpěvu, nejspíš nějaké bojové písně, z náměstí. Dle stavu vegetace v pozadí se asi nejedná o podzimní měsíce roku 1938. Transparent nad ulicí ale dává tušit, že se nějaká sláva konala. Tak mě napadá – kterýpak z těch hochů v uniformě, na snímku zatím evidentně plných života, složil v příštích létech své kosti na polích válečných? Jinak co se týče vzhledu daného místa je snad zajímavá budova vpravo. Již od dob c.k. sloužila jako hasičská zbrojnice, ale byla pouze přízemní. Přístavba patra a vůbec celková rekonstrukce objektu proběhla v létech 1952 - 1957 a provedli ji svépomocí členové místního sboru dobrovolných hasičů.
Obr.68 - tatáž místa a tatáž situace, pouze tentokrát jsme v srpnu žhavého léta 1968. Opět ale tady máme armádu, jejíž příslušníci nejsou občany tohoto státu. V obou případech o lecčems vypovídají použité transparenty.Ve druhé kauze je ovšem reakce místního obyvatelstva, alespoň v prvních dnech, poněkud…„nevstřícná“. (foto: zeddez-internet)
Plzeňská čp. 25
Ani všichni svatí nedokázali ochránit tento zajímavý dům před svérázným přístupem jeho nájemníků k vlastnímu bydlišti (opět v dané souvislosti padají konkrétní jména), takže rok 1957 byl i v tomto případě rokem krumpáčů a buldozerů. Na druhou stranu tak byl vytvořen jediný, do té doby neexistující, přístup k jižní frontě kláštera a přilehlým zahradám, použitelný pro těžší stavební mechanizmy a dopravní obsluhu. Známý Soupis památek pánů Kampera a Wirtha (1908) uvádí: „Čís. 25. Nad portálkem na vyložené a polokruhem vypjaté římse barokní pískovcové sošky sv. Floriána, Jiří a P. Marie“. Nabízí se tady prostor ku spekulacím o významu (nebo významnosti) zmiňovaného čp.25. Námětově zajímavé může být i porovnání s nedatovaným snímkem jihovýchodního koutu náměstí, kde je vedle dosud stojící ruiny kostela sv. Máří, prostor před klášterem (děkanstvím) uzavřen hradbou s bránou osazenou třemi sochami - nepochybně světců. Na fotografii z 6.6.1870 již ale sousoší chybí.
Vrata domu čp. 31 v Plzeňské ulici
Snad opsat něco z Muka.27.10.2007 byl v tomto domě otevřen rodinný pivovar a pivnice pana Ryby a již 31.ledna následujícího roku se zdejší dvanáctistupňové pivo Argent umístilo na třetím místě v 18. ročníku soutěže „O českou pivní pečeť“. Z dinkelsbühlských publikačních zdrojů čerpám informaci, která uvádí, že podle městské knihy mělo město Stříbro v roce 1503 celkem pět právovarečných domů, přičemž jedním z nich mělo být i čp.31 v Pražské ulici. U této položky je v závorce uvedeno „ tehdy Schwarz“, což bude nejspíš jméno majitele řečené nemovitosti. Pražská ulice je jeden z dřívějších názvů dnešní ulice Plzeňské a čp.31 se zde skutečně nachází. Vodítkem pro přiřazení daného čísla ke konkrétnímu domu (v r.1503 asi sotva očíslovanému) zřejmě nejspíš bylo právě ono „Schwarz“. Jediné,co jsem vydoloval z pamětníků je údaj, že zde v přízemí bydlíval „věžný“ – čili muž, který držel službu na ochozu kostelní věže. (foto 80. léta 20. století).
Dům čp. 32 v Plzeňské ulici
Dům patříval rodině Seifertů. Tomuto rodu rovněž patřívala hrobka v podobě malého antického chrámku v severovýchodním koutu stříbrského hřbitova (fotografie objektu zde):
– jediná toho druhu v rámci daného areálu. To nepochybně naznačuje, že tito Seifertové patřili do kategorie místních movitějších občanů. Dle pamětníků byl doktor Seifert právník a v čp.32 tudíž i sídlilo notářství, a to i v poválečných létech. Tehdy již ale zastával funkci notáře JUDr. Kostial, který ale získával profesní praxi v době první republiky právě u JUDr. Seiferta. Po zrušení okresu Stříbro byl dům využíván jako bytový. Na sklonku r. 2003 zde byla ve dvorním traktu otevřena luxusní vinárna p. Ryby, následovala i úprava interierů domu pro potřeby nového penzionu.
Dům čp. 32 v Plzeňské ulici - pohled ze dvora
obr.9 (přelom 19. a 20. stol.) 
Vlevo dvůr a zahrada čp.32 na nedatovaném snímku (cca přelom 19. a 20. stol.). Nízký domek vlevo je čp.33 – dnes restaurace Sherwood. Vpravo zhruba tentýž záběr stejných míst jako na snímku předešlém, tedy opět dvůr a zahrada u čp.32 zachycuje stav z 18.6.2006.
Dům čp. 37 v Plzeňské ulici
obr.11 (asi 30.léta 20. stol.) 
Gasthaus“ (obr.11) - Na dnešní Plzeňské bychom našli hospůdku v domě, který nesl pravděpodobně čp.37. Bližší lokalizace je v tomto případě trošku složitější, neboť žádný z objektů, zachycených na snímku, již dnes neexistuje. Přesto se pokusme. Stojíme na ulici Plzeňské, za zády vchod k restauraci Sherwood (čp.33), náměstí máme po pravé ruce, za nákladním autem s plachtou jde směrem od nás ulice Jiřího z Poděbrad, v sousedství za „Gasthausem“ tušíme dnešní restauraci „Rotunda“. Podivný blok v popředí vpravo je jedna z veřejných kašen, které sloužily obyvatelstvu jako zdroj vody až do 2.9.1929, kdy byl uveden do provozu veřejný vodovod tažený až od Benešovic. Dle pamětníků právě nároží čp.37 zužovalo v tomto místě Plzeňskou ulici natolik, že znemožňovalo míjení protijedoucích vozidel a značně komplikovalo průjezd vozů s rozměrnějšími náklady (na př. s dlouhým dřevem). Bourání zde tedy mělo i dopravně-bezpečnostní odůvodnění.
Na druhém snímku (obr.12) přibližně v místech odkud byl pořízen záběr na „Gasthaus“ v čp.37 - máme tedy před sebou vyústění ulice Jiřího z Poděbrad do ulice Plzeňské.
Dům čp. 72 v Plzeňské ulici (adr. ul. Jiřího z Poděbrad)
obr.13 (70.léta 20. stol.) 
Předmětem naší pozornosti je nepochybně dům vpravo (obr.13), jehož adresní ulicí je ale ulice Jiřího z Poděbrad (dříve ulice „Spálená“). Budeme tedy mluvit o čp.72 – další to oběti ubytovacích návyků některých spoluobčanů - tedy situace, kdy se v domě bydlí a bydlí…až je chuděrka úplně vybydlený. Pak již jenom přijdou bourací čety. Ty v našem případě nastoupily v březnu 1988.
Původně ale býval onen dům,co do rozlohy, zhruba jednou tak velký. Polovina objektu totiž někdy koncem 19.století padla jako oběť na oltář stavby tzv. Velkých schodů. Názorně se o tom možno přesvědčit na levém snímku pořízeném ze silně zvětšeného výřezu nepříliš kvalitní dobové pohlednice.
obr.16 (70.léta 20. stol. 
Plzeňská ulice v okolí tzv. „Velkých schodů“. Černobílý obrázek pochází cca z druhé poloviny r.1978 (okrajově zde ještě zaznamenáme čp.72 v ul. Jiřího z Poděbrad. Na barevném snímku pak již zmíněný dům chybí.
obr.18 (70.léta 20. stol) 
Pohled z druhé strany ve směru do kopce (na náměstí)
Plzeňská ul. - naleziště pokladu
Vedle staveniště nové silnice a v tu chvíli ještě vzdorujícího stavení (snad čp.254), máme tady ale především zdokumentováno místo, na kterém byl v roce 1953, po stržení domku čp.255, objeven mincovní poklad čítající celkem 1530 kusů stříbrných mincí ze druhé poloviny 13. století. Zásluhou tehdejších stavebních dělníků, kteří poklad nalezli a nezištně ohlásili, má tak stříbrské muzeum jedinečný exponát dokládající počátky historie města.
Fotografie pokladu v expozici muzea:
Plzeňská ulice - č.p. 250
Ještě poválečná adresa Správy státních lesů, sídlící v tomto objektu zněla: „Hrnčířská ul. 250“. Místními bývá někdy nazýván „Zámeček“, neboť skutečně vzhledem i polohou jakési panské sídlo připomíná - zvláště pak po celkové rekonstrukci v závěru 90.let 20.stol.
Po Lesní správě, zhruba do poloviny let padesátých (20.stol), okupovala objekt armáda, načež se znovu vrátili lesáci, kteří se po r.1989 přetransformovali v „Lesní společnost Stříbro“. Přibližně v létech šedesátých (20.stol.) vyrostly na přilehlé zahradě dílny a garáže pro potřeby „lesů“, čímž byla nesmyslně zlikvidována jedna ze zelených ploch téměř uprostřed města a navíc tak, v tomto úseku, nastartována „časovaná bomba“ hroutících se hradeb.
Mimochodem – 20.7.1931 byla komisionálně vybrána právě zahrada u čp.250 jako místo pro stavbu české školy. Záměr však zůstal jen jedním ze, sice hezkých, leč nerealizovaných stříbrských projektů.
obr.25 (2007) Právě v průběhu zmíněných úprav byl v čelní zdi do ulice objeven kamenný blok s chronogramem, o jehož existenci se sice vědělo, ale byl považován za ztracený. Latinský text sděluje: „SENATVS POPVLVSQVE REGIAE VRBIS MISENSIS DE PROPRIO AERARIO EXSTRVI ET FIERI FECIT“ – což přeloženo znamená: „RADNÍ A OBYVATELÉ KRÁLOVSKÉHO MĚSTA STŘÍBRA Z MĚSTSKÉ POKLADNY NECHALI VYSTAVĚT“. Rozluštěním chronogramu nám pak vyjde číslo 1700, což má tudíž býti i letopočtem onoho bohulibého skutku „radních a obyvatel města Stříbra“. Bohulibého už proto, že zde bývalo „Staré děkanství“. K témuž heslu se rozepisuje známý „Soupis památek – Kamper, Wirth“ následovně: „Staré děkanství stávalo na Novém městě (čp.250); r.1700 bylo nově vystavěno, r.1769 přistavěna věž se zvonkem, r.1792 prodáno a r. 1867 zcela přestavěno. V zahradě stával kostel, dle tradice tzv. Elisabetkirche, z něhož ještě r.1761 stálo kněžiště. Ze zříceniny dal děkan Felix Duchet vystavěti kapli Jana Nepom., jež byla16.6.1769 vysvěcena. Když byla zahrada r.1792 prodána, kaple sešla a r.1816 zbořena.“
Plzeňská ulice - "Husitská" bašta
obr.27 (2008) Jediná dochovaná z původních 17 bašt, které byly součástí hradebního systému města Stříbra. Ten byl do plnohodnotné podoby vybudován na sklonku 14.století, tedy za vlády Václava IV. (Takže nazývat naši baštu „Husitskou“ je zavádějící omyl.) Zatěžkávací zkouškou stříbrské fortifikace byly bezesporu husitské války, kdy se prokázala její funkčnost. S poklesem významu městských opevnění se měnilo i využití jejich částí. Z této bašty se nakonec stal obytný dům, v jehož prvním patře se, dle vzpomínkové literatury, nacházel jakýsi prostor označovaný jako „sál“. Toho údajně v dobách c.k. využíval zde bydlící občan k občasnému pořádání tanečních zábav. Výhodná poloha bašty – ve velké zahradě na konci slepé ulice Hrnčířské prý přímo vybízela místní obyvatelstvo k nedělním vycházkám právě do těchto končin. A když uvážíme, že v této souvislosti padla i zmínka o dobrém pivečku…?
obr.28 (2008) 
Zrekonstruovaný vchodový portálek, který na snímcích z r.1953 figuruje jako přízemní okno. Věnujeme-li pozornost zde vytesaným literám, dozvíme se, že vchod ten míval kdysi přiděleno „No.333“ a zhotoven byl v roce „MDCCV“, což po našem znamená 1705. Porovnáme-li oba údaje se známým kalendáriem „Stříbro do roku 2000“ (Bystrický, Rubášová), budeme poněkud zmateni, neboť k položce „Kolem 1705“ je zde uváděno: „Bašta v městských hradbách na západě, nazývaná dnes Husitskou, byla přestavěna na obytnou budovu“. O století později pak komentář u hesla „1805“ praví: „Jedna ze 14 bašt stříbrského opevnění byla přestavěna v empirovém slohu (333).“ Pravdou tedy je, že dnešní budova s čp.333 rozhodně není totožná s tzv. „Husitskou baštou“, přičemž lze ale zároveň i úspěšně pochybovat, zda současné čp.333 kdy baštou bylo, neboť se jedná o bývalou elektrárnu u starého mostu (dnes vodárenská společnost).
obr.30 (1953) 
obr.31 (1953)
Co se nepodařilo dávným dobyvatelům, podařilo se málem nedávným budovatelům. Při úvahách o místě vstupu nové silnice do města bašta poněkud překážela. Nakonec však bylo rozhodnuto vést silniční těleso v její těsné blízkosti, čemuž ale musel být obětován přízemní domek typu: perníková chaloupka až „kůča“. Nepochybně zcela náhodou a samovolně se tou dobou jedné noci a beze svědků zřítila baště část štítu (obr.30), což zřejmě mělo naznačovat, kterou ze staveb zachovat a kterou zbořit. Naštěstí přece jen zvítězila úcta k historickému dědictví. Narušený štít byl sice dostavěn, ale rozhodný záchranný zásah však na sebe nechal čekat dalších 20 let. V r.1974 se baště dostalo statického zabezpečení. Poté pak, s poměrně dlouhou prodlevou, došlo i na úpravy interiérů, takže konečně 24.6.1987 byla stříbrská bašta slavnostně předána do užívání městu. To snad mělo v úmyslu tyto, nepochybně inspirativní, prostory využívat k reprezentačním účelům. Po r.1989 došlo k několika pokusům o oživení objektu (restaurace, galerie), které však pokaždé vyzněly do vytracena.
Plzeňská ulice - stavba nového mostu
obr.1420 
obr.1421 Mluvíme-li o tzv. Jižním předměstí, považujeme zde za jakousi přirozenou hraniční čáru řeku Mži. A pávě zde bylo v první polovině padesátých let (20.stol.) realizováno dílo, tou dobou pro město Stříbro zásadního významu. Stavba silničního mostu a na něj navazující průtah městem. Budiž předem řečeno, že nešlo o řešení zrovna ideální, sami stavbaři již tehdy hovořili o vyvedení tranzitní dopravy zcela mimo střed města, s návazností na hlavní komunikační tahy přibližně v místě dnešního kruhového objezdu. Ostatně podobné plány, včetně studiových výkresů, již vznikly v dobách první republiky.
Šťastnou shodou okolností nás oslovila paní Nedomová (roz.Rezková), která nám laskavě nabídla sadu fotografií, dokumentující postup výstavby stříbrského nového mostu. Autorem snímků byl s největší pravděpodobností její otec, pan František Rezek, původně zaměstnanec plzeňské firmy Střebský, od 1.1.1948 do roku 1959 pak pracoval u Staveb silnic a železnic, n.p., přičemž u obou zaměstnavatelů zřejmě působil v technické funkci. Po válce pan Rezek pracoval na opravách rozbombardovaného viaduktu v Chebu, odkud přešel na stavbu mostu ve Stříbře. Na, snad poprvé zveřejněných, pěti snímcích tedy můžeme v průřezu sledovat zrození důležité stříbrské komunikační stavby - nového mostu.
Snímek vlevo patrně zachycuje počáteční zakládání jednoho z pilířů, zatímco na další fotografii již pravobřežní pilíř vyrůstá nad terén.
Zde již mostovka spojila oba břehy řeky,ale zatím je zahalena pavučinou bednění, montážních lávek a podpěrných lešení. Po jejich odstranění se konečně vyloupl „elegantní krasavec“ v plné nádheře. Nějaký čas ještě přežívala dřevěná lávka, původně určená pro stavbaře , ale stále hojněji využívaná i místním obyvatelstvem.
(Pozn.: Zajímavostí je, že zbytky dřevěných sloupů můžeme pod hladinou v okolí mostu objevit dodnes.) První snímek zachycuje levobřežní předmostí v prostoru bývalé louky u Panského mlýna, která byla do té doby hojně využívána k provozování kolotočů, cirkusů a všemožných slavností. Figurují zde uložené betonové nosníky mostovky, betonárka, snad stůl železářů…při podrobnějším zkoumání záběru objevíme i lávku, která vedla přes původní mlýnský náhon a umožňovala přístup ke hřišti tehdejšího SK Stříbro.
Zimní momentka dokládá situaci ve fázi, kdy byl ještě most obehnán lešeními a dlažební kostky, určené jako povrch vozovky, odpočívaly uskladněny kdesi na hromadách.
Jako již tolikrát, i v tomto případě zalistujeme v knížečce Stříbro do roku 2000. Zde se k našemu tématu dozvíme odpověď na otázku, kterou si leckdy kladou i sami pamětníci: „Kdy že to byl ten náš most vlastně postaven“. A řečené kalendárium promptně odpoví: „19. 11. 1954 Po tříleté výstavbě byl otevřen most Míru přes řeku Mži.“ Bylo-li záměrem stranických a státních orgánů názvem „Most Míru“ vyburcovat pracující lid Stříbra a okolí ku zvýšenému úsilí v budování tábora míru, ztroskotal onen bohulibý úmysl zřejmě na prosté skutečnosti, že neinformovaný lid nazýval nový most jednoduše „Novým mostem“.
Oproti předešlé stránce, zastihuje náš poslední archivní snímek most v závěrečné fázi výstavby. Stavebně je již vlastně dokončen, zbývají zátěžové zkoušky.
A jelikož uvnitř oplocených stříbrských kasáren parkovalo tehdy přísně tajné množství ocelových vozítek typu T – 34, přímo se nabízela možnost využít jich, alespoň jednou, k něčemu užitečnému. Byl tedy zřejmě vydán povel „do tanku v tank“ načež k dispozici kontrolních měření (a k nemalé radosti kluků z širokého okolí) přirámusili tři obrněnci, aby podle pokynů zkušebních komisařů popojížděli sem…a tam…a zastavit …dobrý…a ještě couvnout…jeden samotný…a teď všichni najednou…atd,atd. Výsledkem bylo uznání mostu jako „schopen služby“. Však také naši tátové a dědové odvedli kus poctivé práce. Při generální opravě mostu, v roce 2009, bylo s překvapením zjištěno, že celá konstrukce je v daleko lepší kondici, nežli by se dalo předpokládat, v některých případech dokonce činilo moderní technice značné potíže potýkat se s původní betonáží. (viz foto ze 17.července 2009.), pročež snad byly i některé fáze opravy zrušeny, jako nepotřebné. Prostě – kdo umí , umí. A tehdejší stavbaři zjevně uměli.
Plzeňská ulice - Bunkr č.23 (U Branky)
obr.58 
Stavba nového mostu, potažmo příjezdové komunikace těsně minula jiné dílo, rovněž betonové a rovněž v kvalitě IA. Znovu se tak setkáváme s upomínkou na houstnoucí politickou atmosféru konce třicátých let dvacátého století. Pokud jedeme od města a za novým mostem věnujeme pozornost nejbližšímu okolí po pravé straně, nemůžeme dnes přehlédnout pevnůstku (řopík) evidovanou v odborné literatuře jako E-22/23/A-140 Z (betonáž 19.8.1937, výzbroj 2 těžké kulomety).
Zde použitá fotografie (vpravo dole - obr. 1419), kterou poskytl ze svého archivu pan Suchel, zachycuje uvedenou pevnůstku nejspíš krátce po záboru Sudet Německem. Publikace „Stadt Mies in alten Ansichten“ (Dinkelsbühl 1995) opatřila téměř shodný snímek téhož objektu (obrázek 58) komentářem:
„Bunkr pěšího vojska v bezprostřední blízkosti města. V případě války by se město Stříbro stalo přímou oblastí bojů se všemi ničivými důsledky, bez ohledu na civilní obyvatelstvo. Zde se jasně ukazuje vojenská strategie vedení českých vojenských sil, opovrhující lidskými životy.“ (překlad z němčiny: Pavla Chvátalová) A co říká vojenské strategii jiných (nejmenovaných) vojenských sil civilní obyvatelstvo Guernicy , Cowentry, Varšavy, či Leningradu …?
obr. 1419 Druhý záběr (obr.59), pocházející z fondů stříbrského muzea, možná mnohému pamětníkovi připomene léta padesátá (století dvacátého). Tehdy byly, z důvodu zmatení nepřítele, prvorepubliková opevnění umně zamaskována – tu jako bouda neznámého určení, jindy jako víkendová chatka, stodola, či o samotě stojící stoh - což nepochybně způsobilo zmatek ve válečných plánech západních imperialistů, takže i pro tentokrát se nám společnými silami (a pomocí několika prken, pytloviny a sololitových desek) „podařilo uhájit světový mír“.
obr.1428 (14.4.2007) 
Stále máme co do činění s řopíkem E-22/23/A-140 Z. Tentokrát se však píše datum 14. dubna 2007 (foto vlevo) a události let třicátých, čtyřicátých a padesátých jsou pro generaci osob, figurujících na tomto záběru, asi stejně vzdálené, jako bitva u Marathonu. O to víc potěšující je skutečnost, že tito mladí lidé věnují volný čas a práci (a většinou i finanční prostředky) aby pro budoucnost zachovali připomínku vypjaté atmosféry konce třicátých let a odhodlání jejich dědů a pradědů čelit agresi silnějšího protivníka, včetně úsilí s tím spojeného.
Pravý snímek (z 13.dubna 2007) ukazuje v detailu odkrytý původní maskovací nátěr. Zároveň si lze, v jeho pravé dolní části, povšimnout v kruhu nakreslený známý zlověstný symbol německého nacionálněsocialistického režimu. Bohužel tehdejší „hrdinný lakýrník“ zjevně nedával pozor při výkladech „víry pravé“, takže svastiku nakreslil orientovanou obráceně…což se u státních symbolů může považovat přímo za velezradu.
Plzeňská ulice - hotel "U Branky"
obr.189 (květen 2006) 
V záběru na obr.189 máme především: část starého mostu s ulicí Stará Plzeňská, hotel „U branky“ (žlutá stavba s věžičkou, čili čp.420) a vyústění ulice Stará Plzeňská do ulice Plzeňská. Dle ústní informace proběhla výstavba čp.420 v průběhu měsíců března až října roku 1913. (fot.8.5.2006) V předválečných dobách byl zdejší hostinec znám jako „Egerländer“, k čemuž český ekvivalent zněl „Chebský dvůr“. Prameny hovoří o tom, že právě tady byla již v r.1920 (!?) založena místní organizace KSČ. Další nedoložená zvěst pak udává, že v době po „Mnichovu“ se zde snad měl s Čechy, kteří prchali ze sudet, setkat komunistický novinář Julius Fučík. Budova zmíněného hotelu v létech po r.1945 několikrát změnila uživatele a tím i způsob využití. Tak tady např. sídlil internát tehdejší pedagogické školy. (K nemalé radosti místních dospívajících mladíků a také vojáků základní služby, tč. posádkou ve Stříbře, se jednalo o internát dívčí.) V kontrastu se svěžím mládím sem byly poté dislokovány suchopárné kanceláře OSP. K 1.1.1966 se pro změnu na místo úřadu nastěhovala základní škola s kapacitou 180 dětí. Bohužel budoucnost měla ukázat, že umístění školy poblíž silně frekventované průtahové komunikace může mít tragický dopad. Po přestěhování základní školy do nové budovy v Gagarinově ulici (1.9.1977), následovala znovu internátní éra – tentokrát pod patronací Střední zemědělské školy. Ta však časem uznala objekt za nepotřebný a v r.1991 jej pronajala soukromému podnikateli. V květnu 1992 pak zde byl otevřen hotel „U branky“.
obr.1430 (28.6.1992) 
obr.1431
Přejděme však k veselejším událostem, spojeným s jižním předmostím. Z jejich pestrého rejstříku máme např. zachycenu havárii velkojeřábu, přepravovaného ze Slovenska do SRN, ke které došlo 28.6.1992. Při jízdě selhaly brzdy, a to zrovna v klesání od bývalého podniku Siemens. K odstranění převráceného vozidla musela být povolána vojenská technika. Naštěstí nebyly žádné ztráty na životech a ani vážnější zranění (… a to je na tom právě to veselejší).
Plzeňská ulice - železniční most a okolí
obr.617 
Následující černobílé snímky pocházejí ze svazku projektové přípravy přestavby silničního mostu, který překlenuje železniční tratí těsně za „plzeňským“ zhlavím stříbrského nádraží ČSD. Zmíněná dokumentace je datována rokem 1958, což bude nejspíš i určující letopočet pro zde prezentované historické fotografie. Tato dvojice vyobrazení zachycuje situaci v prostoru odbočky silnice ke Svinné a Vranovu.
obr.620(11.11.2008) V tomto případě se nám nabízí pohled řidiče, přijíždějícího do Stříbra od Plzně....
obr.622(11.11.2008) ...a v těchto chvílích naše hypotetické vozidlo právě přejíždí onen zmiňovaný most....
obr.624(11.11.2008)
...aby dále pokračovalo do středu města.
obr.625 (1958) 
Optimalizace železničního koridoru trati Plzeň – Ceb se dotkla i našeho mostu. Na fotografiích si můžeme provést konfrontaci roku 1958 v konfrontaci s datem 5.7.2008.
Pohled od kolejiště stříbrského nádraží dává dostatečnou představu o starší podobě silničního nadjezdu. Oproti tomu snímek z 18. června 2008 odsuzuje zmiňovanou stavbičku do role pouhého dekoračního pozadí, rámujícího pracovní nasazení mechanizmu určeného k vytrhávání (a posléze zase i kladení) kolejových polí.
obr.630 (5.7.2008) Černobílý snímek dostatečně demonstruje typ materiálu použitého ku stavbě mostku původního, z kteréhož pohledu můžeme hodnotit i záběr z 5.7.2008. Na tomto vyobrazení je zachycen průjezd motorkářské kolony u příležitosti jakéhosi srazu milovníků těchto strojů.
obr.631 (18.8.2008) I celkem neinformovanému čtenáři je zajisté známo, že jakýkoli mostek, ba i lávka je z vojenského pohledu záležitostí vysoce strategického významu. Nejinak tomu bylo (a snad i nadále je?) v případě „našeho mostu“, neboť citace z odborné literatury v této záležitosti praví doslova: „Důvodem ničení a zatarasování komunikací byl strategický požadavek maximálně zbrzdit postup motorizovaných jednotek nepřítele“. V roce 1938 bylo k „maximálnímu zbrzdění postupu nepřítele“ určeno 50 litrů petroleje a 20 litrů dehtu , kteréžto suroviny v rukou destrukční čety (1 poddůstojník + 4 vojíni) měly mít dostatečně devastující účinek na, v té době ještě dřevěnou konstrukci, celého objektu. Pochopitelně , že i v době budování „pevných hrází socializmu“ bylo počítáno s případným „zbrzděním postupu…“, pročež všechny strategicky důležité stavby dostávaly do vínku tzv. „stálá zařízení ničení“. Na obrázku z 18.srpna 2008 je toto zařízení prezentováno onou rezavou rourou ve výkopu, která byla obnažena v průběhu rekonstrukce. Do ní mělo být vloženo patřičné množství trhavin.
obr.632 (1958) 
Po levé straně tak míjíme čp. 609 a před ním parkujícího veterána. Tedy…dnes veterána, možná i drahocenného. V roce 1958 – v časech „spartaků“ a „sedanů“ docela běžný zjev na našich silnicích.
Pozn. Dle sdělení pana V. Lorence se jedná o vůz Peugeot 202. Vyhledávač Google nám potvrdí, že je tomu skutečně tak. Děkujeme za info.
Mosty a mostky, klenoucí se nad železniční tratí, bývají oblíbeným vyhlídkovým stanovištěm milovníků lokomotiv, vagonů, výhybek, semaforů …a vůbec všeho, co s podmanivým světem kolejnic nějak souvisí. Ve obdivuhodné shodě se zde pak potkávají profesně „staří mazáci - ajznpoňáci“ s neprofesionály z velké rodiny železničních modelářů, fanoušků – fotografů, historiků a nebo jen náhodných diváků onoho velkolepého představení, jakým příjezd vlaku je. Místo se pak najde i pro romantické duše, které sní o dalekých cestách, či dokonce o objevech neznámých krajů.
V hodně vzdálených dětských vzpomínkách vytane ještě jedna stavba podobného určení. Bývala jí dřevěná lávka, která za vrcholem ulice V Lipkách (tedy ve směru na Plzeň) rovněž překlenovala železniční zářez. Lávka zřejmě padla na oltář elektrifikace tahu Plzeň – Cheb, počátkem šedesátých let (20.stol.). Škoda…jak krásně, právě tady, mimo bdělé zraky otravných dospěláků, bylo možno v klidu pozorovat pod nohami projíždějící vlaky, nechat se zahalit mrakem, vystupujícím z lokomotivního komína a potom pohledem sledovat poslední vzdalující se vagon, v oněch poetických dobách většinou osazený brzdařskou budkou v jejímž nitru tehdy hnízdil i příslušný činovník – brzdař... a třebas i popustit uzdu právě výše zmíněným snům o dalekých cestách. (Až kýčovitě sentimentální - že?)
Zde starší snímek nemáme sice datován, odhadnout můžeme…snad konec 19. století. I druhý záběr určíme jen rámcově – přibližně přelom 20. a 21. století.
obr.1434 (před 1899) 
Pohlednice „Gruss aus Mies“ došla do Trhových Svin dne 27.6.1899 . Nádraží Stříbro – Kladruby je tou dobou již 27 let funkční, vlaky přijíždějí a odjíždějí, vypadá to, že i vykládka a nakládka zboží se má čile k světu.
Ne tak 18,června 2008. Žádné koleje, žádné výhybky - tím pádem ani žádné příjezdy a odjezdy vlaků.
Výše uvedený stroj PKP 25/20i předvedl demontážní část svého programu. Veřejnosti se tak naskytl unikátní pohled, který v takovém rozsahu sotva kdy ještě uvidí. Stříbrské železniční nádraží bez kolejí. Ano - i takový zásah si vyžádala výstavba železničního koridoru v úseku Plzeň - Cheb. Dlužno podotknout, že součástí zmíněného projektu byla i celková modernizace areálu stanice, z čehož cestující veřejnost asi s největším povděkem přijala vybudování zastřešených nástupišť a jejich propojení podchody. Díky tomu dnes ve Stříbře do vlaku pohodlně nastoupí méně pohyblivý senior, či jinak zdravotně hendikepovaný cestující. V tomto směru tedy koridoru třikrát sláva.
Plzeňská 630
A-0026 (1932) 
V fotoarchivu Ernsta Büchla se nám podařilo identifikovat snímek jednoho domu. Jedná se o domek č.p. 630 po levé části Plzeňské ulice téměř na konci Stříbra (za odbočkou na Stod). Levý snímek pochází z roku 1932 a před válkou byl jeho majitelem pan Alois Andiel - zda však je to on, stoje na zápraží, či druhý muž vyhlížející z okna, vskutku netušíme. Na pravém snímku je vidno, že byť domek doznal určitých stavebních úprav, střecha je původní - zřejmě předválečná kvalita.
